Můj kousek štěstí

Z cesty na Onen svět mi zpátky pomohla tajemná bytost

Na dovolené jsem se dostala víru smrtelných nebezpečí. Už jsem se loučila se životem. Náhle se ale stal zázrak. Na pomoc mi přispěchalo podivné stvoření.

Byla jsem vždycky hrdá na to, jak skvělá jsem plavkyně. Ve vodě jsem se cítila jako štika, v mládí jsem dokonce skákala závodně do vody a dalo by se říct, že jsem si byla velmi sebejistá. Když jsem jela prvně k moři, tehdy s rodiči, těšila jsem se. Neviděla jsem v něm žádný rozdíl od našich rybníků a bazénů. Proto jsem měla být za svou pýchu potrestána. Od příhody, která se mi kdysi stala, mě dnes dělí mnoho let, ale od té chvíle mám z moře velký respekt. Podle lidí, kteří u události tehdy byli, jsem měla obrovské štěstí.

Místo přitahovalo smrt

Žádný zákaz koupání nebyl. Nad pláží se mihotala žlutá vlajka. Mnohé lidi sice odradila, já se jí ale zaleknout nemohla. Byla jsem sebevědomá mladá žena, která by bez problémů přeplavala polovinu naší republiky. S takovou jsem se vhrnula do vln, které se sice před pobřežím výhružně zdvíhaly, nebylo to ale rozhodně nic děsivého. Koupat se mohlo. I tak bylo ve vodě kolem pláže stále dost lidí Plavala jsem k místu, kde se u skály vlévala do moře řeka. Jak jsem se později dozvěděla, a to nám měl říct delegát, bylo to místo, kde se s děsivou pravidelností každý rok někdo utopil. Mezi nešťastníky byli i dobří plavci jako já. Jenže delegáti zájezdů často neznají dobře prostředí, v němž se jejich klienti pohybují.

Byla jsem bezbranná

Nebyla jsem daleko od břehu, vlny byly slabé a řeka se tvářila klidně. Ani nevím, jak se to stalo. Měla jsem pocit, že to byl nějaký vír, který se mě zmocnil, stáhl mě pod hladinu a tam se mnou několikrát zatočil. A byl zase pryč. Začala jsem rychle plavat směrem, o kterém jsem byla přesvědčena, že na hladinu. Byla jsem zvyklá plavat pod vodou a vydržela jsem dlouho. Plavala jsem a plavala, a hlavou mi blesklo, že plavu podezřele daleko. Přidala jsem na tempu. Cítila jsem, že se budu muset brzy nadechnout. Nikde ale hladina, nikde slunce a nebe. Začala jsem propadat panice. Plavala jsem, a nikde nebylo konce. Vzduch došel, a já cítila, jak ztrácím vědomí…

Chytla mě za nohy

Uvědomila jsem si, že končím. Už jen matně jsem zaregistrovala trhnutí. Kdosi mě chytl za nohy a táhl opačným směrem. Jako v mlhách jsem vnímala tělo jakési bytosti, v jednu chvíli se přede mnou zjevil dokonce obličej a já viděla obrovské rybí oči a světle modrou kůži. Bylo to nejspíš tím, že můj mozek už vnímal realitu jinak. Nikdy mi ale nepřestane být divné, kdo to tehdy byl. Probrala jsem se až na pláži. Kolem mě stála skupina lidí, plavčík a zdravotník, který mě oživoval. Z vyprávění rodičů vím, že mě žádný plavec z vody nevytáhl – prý jsem najednou z vody vyletěla jako střela až do půli těla. Jako by mě někdo vystrčil nad hladinu. Ať to byl kdokoliv, vděčím té bytosti za svůj život. Od té doby se držím u moře raději na mělčině.

Petra (47), Jindřichův Hradec   .

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden