Můj kousek štěstí

Z dcery se stala tyranka vlastního syna

Moje dcera Naďa cedila mezi zuby: „Tak to ani omylem, v tom ho podporovat nebudeš. Musí se naučit, co je zodpovědnost!“ Nepletla jsem se, poslední slova už křičela tak, že to museli slyšet i sousedé. Takhle to končilo vždycky, když šlo o Aleše, jejího syna a mého milovaného vnuka. Chovala se jako tyran a její muž Denis jenom mlčel a držel se stranou. Přitom k něčemu takovému jsme ji rozhodně nevychovávali.

Milovali jsme dobrodružství

S manželem jsme oba byli takové dobrodružné nátury. Hodně jsme cestovali, ale ani náhodou se nám nepodařilo podívat se všude tam, kam bychom chtěli. Před revolucí to nešlo, a když se otevřely hranice, měli jsme děti a peněz nebylo nazbyt, takže jsme výlety po světě museli oželet. Po Česku jsme ale cestovali s dětmi kdykoli byla příležitost. Dceru i syna to bavilo. S manželem jsme je vedli k tomu, aby byli samostatní, zvídaví, nebáli se ptát, aby byli otevření všemu novému. Ze začátku se zdálo, že si to Naďa i Radek vzali za své. Po smrti manžela se to ale změnilo. Umřel náhle, na infarkt, když bylo dceři sedmnáct a synovi patnáct. Ze všech sil jsem se snažila, aby se náš život příliš nezměnil. Naštěstí jsme měli spoustu přátel, s kterými jsme mohli jezdit ven. Věděla jsem, že muž by to tak chtěl.

Chovala se jinak

Jenže Naďa se změnila. Byla úzkostlivá, chtěla mít všechno pod kontrolou a to se s dobrodružstvím zrovna dvakrát nerýmuje. Na druhou stranu už byla skoro dospělá, a tak jsem ji nemohla nutit, aby se chovala, jako když byl její otec ještě naživu. Bohužel, kvůli tomu jak se změnila, se mezi námi začala otevírat propast. Nerozuměli jsme si, byly pro nás důležité rozdílné věci, měly jsme úplně jiný životní styl. To neznamená, že bych ji neměla ráda. Jen jsem si s ní, na rozdíl od syna, nerozuměla. Když byla na vysoké škole, přišlo mi, že se chová, jako by jí bylo o dvacet let víc. Vdala se za slušného kluka a já se brzo radovala z vnoučka. Narození Aleše ledy mezi námi prolomilo. To jsem ale netušila, že se jednou, a nebude to dlouho trvat, Alešek stane příčinou většiny našich sporů.

Aleš byl celý děda

Strašně mě mrzelo, že vnouček nikdy nepozná svého dědu. Mému zemřelému muži se totiž neskutečně podobal, vzhledem i povahou. Už odmalinka byl ohromný optimista, když se někde natáhl, smál se. Nic ho neodradilo, všechno ho zajímalo, s každým byl hned kamarád. Já se v něm kvůli tomu viděla, ale Naďu to zrovna netěšilo. Pořád si stěžovala, že je nezvladatelný, nedá se s ním domluvit, že je příliš důvěřivý, snílek, který si vymýšlí a kdoví co ještě. Samozřejmě jsem vnuka obhajovala. Když byl starší, stali se z nás skuteční parťáci a spojenci. Jenže jak sílilo pouto mezi mnou a Alešem, zhoršoval se vztah mezi mnou a Naďou. Měla pocit, že jí syna rozmazluji, že jí až příliš zasahuji do výchovy. To jsem rozhodně nechtěla, ale když vůbec nebrala ohled na jeho povahu a na to, co chce, bylo těžké nezasahovat. Popravdě řečeno, nevím, jak by to vypadalo, kdyby nebylo Denise, mého zetě. Nestál sice vyloženě na mé straně, ale dokázal zabránit tomu, aby mi dcera zakázala být s Alešem v kontaktu.

Raději ustoupil

Před rokem nastoupil Aleš na vysokou. Na ekonomku, kterou mu vybrala Naďa. Nechtělo se mu, raději by studia o pár let odložil a věnoval se něčemu, co ho baví. Jenže nakonec byly hádky doma tak bouřlivé, že i já jsem mu řekla, aby to alespoň na rok zkusil. „Babi, já už to tam nevydržím. Zápočty mám, zkoušky bych zvládl, ale nebaví mě to. Radši bych zkusil podnikání v praxi,“ povzdechl si, když byl u mě na návštěvě. „A co bys chtěl dělat? Podnikat není jen tak. Musíš mít nějaký plán…!“ Jenom se na mě usmál. „Plán samozřejmě mám. Chci dělat v karavanu placky, objíždět farmářské trhy a festivaly. Mám našetřeno něco, o čem máma neví, a těch zbývajících třicet tisíc si někde půjčím. Vím, že naši budou proti, ale snad když uvidí, že si na sebe vydělám, tak snad uznají, že nejsem nějaký nezodpovědný cvok.“

Věřím, že to vyjde

Nechala jsem si ten jeho plán podrobně vyložit a připadalo mi, že má vnuk velkou šanci na úspěch. Všechno jsem si promyslela a nabídla, že mu peníze půjčím. Nejdřív jsem si musela ještě promluvit s Naďou, aby neměla pocit, že dělám něco za jejími zády. Věděla jsem, že to nebude jednoduché. Ale takovou hádku, jaká se strhla, jsem nečekala. Nakonec jediný, kdo zachoval chladnou hlavu, byl Aleš. „To, že chci zkusit podnikání, neznamená, že nechci mít školu. Prostě mi dejte příležitost dokázat, že si umím vydělat. Babička mi věří, založí mě. Když jí do půl roku ty peníze nesplatím, a do roka si nevydělám dost, abych mohl další rok studovat to, co si vyberu, tak se vrátím na ekonomku. “Nakonec své rodiče přesvědčil, i když si sám nastavil dost ostré podmínky. Mně teď nezbývá, než mu držet palce, aby dokázal, co si předsevzal. Ale věřím mu, vím, že má po mém muži dobrý základ.

Ilona J. (68), Plzeňsko

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden