Tragické chvíle mohou přijít i tam, kde bychom je nečekali.

Dovolená má být dobou, kdy si člověk odpočine a všechno hodí za hlavou. I ve vzdálené zemi na břehu oceánu ale může nastat situace, která pak člověka navždy pronásleduje.

Hrůzný konec procházky

Na zimu jsme většinou s manželem jezdili někam za exotikou. Pokaždé jsme se v té vzdálené destinaci setkali s nějakými dalšími Čechy. Bylo tomu tak i před časem na jednom karibském ostrově. Ta rodina, říkejme jí Novákovi, sestávala z manželů o deset let mladších než my a dvou dětí: třináctileté dcery a desetiletého syna. Měli bungalov hned vedle toho našeho. Po večerech jsme sedávali buď v hotelovém baru nebo venku u stolku s kartami. Ta hrozná věc se stala v polovině našeho pobytu. Šli jsme se jednoho večera projít po dlouhé pláži a dívat se na západ slunce. Pláž byla členitá a zdobená různými útesy – u jednoho z nich bylo vysloveně zakázáno se koupat kvůli nebezpečným vlnám. Když jsme k tomu místu došli, všimli jsme si, že tam leží lidské tělo. Rozběhli jsme se tam. K naší hrůze jsme v bezvládné postavě poznali syna Novákových!

Zůstala jsem v šoku!

Marně jsme se pokoušeli chlapce oživit. Bylo evidentní, že přecenil své síly, utopil se a vlny ho vyhodily zpátky na břeh. Zatímco manžel u těla zůstal, mě poslal do hotelu. Po cestě jsem potkala paní Novákovou, která syna právě sháněla. Snažila jsem se jí zbaběle vyhnout, ale nešlo to. Zapracovala intuice a ona z mého výrazu a z mých slz poznala, že se něco stalo. Nedokázala jsem ze sebe ale vypravit ani slovo. Jen jsem ukázala směrem k pláži. Z toho dne už si příliš nepamatuji. Manžel se pak pokusil k našim známým jít a projevit jim účast, ale odmítli ho. Odjeli z resortu druhý den. Už jsme se s nimi nikdy neviděli. My jsme zbylé dny dovolené strávili v bungalovu a jeho okolí. Na pláž už jsme jít nechtěli. Ten obraz mrtvého chlapce mám v mysli dodnes a vybaví se mi při každém pohledu na mořské pobřeží.

Alice S. (52), Praha