Z lesa nás vyvedlo záhadné světlo

S vnučkami jsme se vydaly na výlet do skal. Najednou se začalo rychle šeřit a před námi se objevil nevídaný úkaz – malé zelené světýlko…

Před třemi lety u mě byly na prázdninách obě moje vnučky. Sedmiletá Natálka a pětiletá Terezka. Trávily jsme je u mé známé na chalupě v Českém ráji. Počasí nám přálo, takže jsme často chodily na různé procházky a výlety.

Také vás může zajímat ...

Asi pátý den jsme vyrazily na procházku do skal, kde děti hledaly kamínky. Byly přesvědčené o tom, že jsou podobně jako v pohádkách nabité čarovnou mocí, proto jsme je vystavovaly sluníčku a pak z nich čerpaly energii.

Večer, když šla děvčata spát, dávala si je pod polštář, aby do nich síla proudila i přes noc.

Zabloudily jsme

Pár dní nato jsme se vydaly na místo, které bylo, podle slov mé známé, začarované. Mezi místními se o něm vyprávěly prapodivné historky. Už bylo pozdní odpoledne, ale my i přesto dál pokračovaly ve své trase a mířily hlouběji do skal.

Byla jsem přesvědčená, že se dokonale orientujeme. Vůbec nedokážu pochopit, jak jsme mohly tak najednou zabloudit. Jako bychom překročily nějaký bludný kořen.

Nazelenalé světýlko

Ze spleti cestiček jsme se nemohly vymotat. K tomu se navíc začalo neuvěřitelně rychle stmívat. Jak jsme se tak šplhaly, najednou jsem uviděla nazelenalé světýlko. Vynořilo se zničehonic z praskliny ve skále a mihotalo se nedaleko nás.

Když jsme se k němu přiblížily, začalo se pohybovat. Jakmile jsme se zastavily, zastavilo se také, jako by čekalo, co uděláme dál…

Řídilo se naším pohybem

Já i holky jsme na něj fascinovaně hleděly. „Babičko, co to je?“ zeptala se mě Natálka. Nevěděla jsem, co jí na to odpovědět. Nic podobného jsem v životě neviděla. To nazelenalé světlo bylo mnohem větší, než bývají světlušky.

Natálka vykročila směrem k němu, ale světlo se opět pohnulo kupředu. Dokonale reagovalo na náš pohyb. Drželo si od nás přesnou vzdálenost. „Co to jen může být?“ ptala jsem se sama sebe v duchu… Že by snad nějaká nadpřirozená bytost?

Netušily jsme, kam jdeme

Jako zhypnotizované jsme vykročily za světýlkem. Vedlo nás cestou ze skal a pak i lesem. „Co když nás zavede do nějaké bažiny?“ zeptala se ustrašeně Terezka. Nahlas vyřkla moje obavy.

Snažila jsem se jí klidným hlasem odpovědět, že není čeho se bát, i když jsem popravdě měla malé mrazení v zádech. Rychle se stmívalo a nebýt světýlka, nebylo by vidět ani na krok.

Došly jsme na louku

Šly jsme za světýlkem kdoví kam… Všude jen samý les. Světýlko se najednou zastavilo a začalo stoupat vzhůru. Před námi se objevila louka. A na jejím konci několik osvětlených chaloupek.

Vůbec jsme neměly ponětí, kde jsme. Došly jsme k prvnímu obydlí a zaklepaly na dveře. Měly jsme štěstí. Lidé byli vlídní a hodní. Uvařili nám čaj a pak nás dovezli zpátky na chalupu mojí známé. Dodnes netuším, co to světýlko bylo, ale kdyby tam nebylo, kdoví jak dlouho bychom se tím temným lesem s vnučkami motaly…

Jiřina L. (68), Berounsko

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...