Dokud jsme oba pracovali, byl náš vztah v pohodě. Těšila jsem se, že si ve stáří budeme užívat klidu, procházek a dalších společných aktivit. Jenže můj muž se strašně změnil.
Jsme spolu přes čtyřicet let, vychovali jsme dvě děti, máme tři vnoučata. Žili jsme takový obyčejný život, ke kterému patřily jak radosti, tak i starosti. Vše jsme ale společně zvládali. Až do odchodu do důchodu. Manžel Mirek do něj nastoupil asi o půl roku dřív než já, těšil se na něj, poslední léta tvrdil, že už se napracoval dost a chce si konečně pořádně odpočinout.
Já se ještě rozmýšlela, jestli v práci přece jen nezůstanu déle, bavilo mě to a s kolegyněmi jsme měly vždycky prima vztahy, ale manžel mě přemlouval, ať už si konečně oddechnu i já, že už jsem se nadřela dost a oběma nám to prospěje, budeme více spolu. A tak jsem se nakonec tedy stala důchodkyní i já.
Nevšimla jsem si, jak se změnil
Zpočátku to pro mě bylo dost zvláštní, takové nové, vždycky jsem totiž byla dost činorodá a najednou jsem ráno nemusela vstávat a řešit pracovní prolémy a nečekané situace. Ale řekla jsem si, že to přece nevadí, vstávat můžu tak, jak chci, a v domácnosti je toho stále také dost co dělat, aspoň konečně udělám různé „resty“, na které mi v běžném životě moc času nezbývalo.
A hned jsme se do toho s vervou pustila – roztřídila jsem knížky v knihovně, probrala jsem svůj šatník, vyřazené oblečení dala na charitu, udělala jsem si pořádek i v kuchyni, ve špajzu… Navíc jsem stále byla v kontaktu s teď už bývalými kolegyněmi a občas jsme si zašly na kávu a dortík, prostě pořád jsem měla co dělat.
A ani jsem si v tom svém dělání pořádku a schůzkami s kamarádkami nestačila všimnout, že Mirek se skoro celý den jen válí buď v posteli, případně na gauči u televize. Mně to ale stejně nevadilo, aspoň do té doby, než jsem měla i tyhle odsouvané záležitosti všechny hotové.
Stal se z něj pecivál
Běžný úklid a vaření jsem zvládala v pohodě, a jak už nic jiného potřeba nebylo, řekla jsem si, že je tedy čas, abychom se s Mirkem věnovali sobě a začali něco podnikat. Třeba jezdit na výlety, navštívit dceru a syna a jejich rodiny, potěšit se s vnoučaty, která už sice byla odrostlá a nepotřebovala pohlídat jako dřív, ale s rodinou by přece člověk měl udržovat kontakty, alespoň jednou za čas. Jenže Mirkovi se žádný můj návrh nezamlouval. Vždyť doma je nám nejlíp, říkal.
A jestli chci vidět děti a vnoučata, můžou přece přijet k nám na návštěvu. Ale ne kdykoli, protože by nerad přišel o díly svých oblíbených seriálů. Jednou na jaře mě napadlo, že bych mohla umýt okna, a požádala jsem ho o pomoc. Jenže Mirek mi řekl, že nevidí důvod, proč bychom to měli dělat, vždyť okna jsou čistá a jemu právě začíná další díl jednoho seriálu. „Nech to být a koukej se se mnou,“ řekl mi. Mně to ale nebavilo, na televizi se sice taky dívám, ale mít to jako jedinou náplň života? Teď, když můžeme dělat spoustu jiných věcí? Tehdy jsme se poprvé dost pohádali.
Hádky a žárlivost
A mělo být ještě hůř. Začala jsem si hledat jiné aktivity, přihlásila jsem se na cvičení pro starší dámy a moc mě to tam bavilo. Měla jsem najednou pocit, jako bych už Mirka k životu nepotřebovala, ale přitom jsem ho měla pořád ráda. Jenže když jemu se nechtělo dělat nic, já se tomu rozhodně nechtěla přizpůsobovat a našla jsem si vlastní aktivity. Pak mu začalo vadit i to.
Hádky byly u nás doma na stále častějším pořádku dne. A pak mě začal podezírat, že jsem si někoho našla. Bylo to nečekané, dřív nebýval žárlivý prakticky vůbec. Ze začátku jsem se mu snažila vysvětlit, že jestli jemu stačí válení doma, mně rozhodně ne, a proto si hledám jinou zábavu, ale žádný jiný muž v tom není. Nevěřil mi.
Najednou se z něj stal nejen líný bručoun, ale i žárlivec. Také jsem ho přistihla, jak mi po mém návratu ze cvičení prohledává kapsy kabátu. To už mě hodně naštvalo a zase z toho byla veliká hádka. S naším manželstvím to začalo jít z kopce.
Nemůžeme najít společnou řeč
Pak jednoho dne přišel Mirek s nápadem, že náš byt můžeme pronajmout a odstěhovat se na chatu. Tam jsme už dlouho nejezdili, dali jsme ji k dispozici oběma mladým, aby mohli s vnoučaty být taky na čerstvém vzduchu, a obě rodiny ji plně využívaly. On ale tvrdil, že tak aspoň děti i vnoučata uvidíme každý týden.
To, že tolik místa, abychom tam my bydleli a o víkendu se o ten malý prostor dělili s dětmi, tam není, mu asi uniklo. A pak mi to došlo: Mirek si asi myslel, že když se odstěhujeme na chatu, budu izolovaná od všech „pokušení velkoměsta“ a bude mě mít jen pro sebe. Tak to ani náhodou! Nevadilo by mi to v případě, že bychom spolu podnikali různé věci, ale už jsem viděla, jak Mirek dřepí celé dny v chatě, kouká na televizi – a co já? Maximálně bych tak mohla obstarávat malou zahrádku, chodit do vesnice na nákupy, vařit a uklízet, aby mě měl stále na očích. Brrr, při té představě se mi udělalo až zle. A to jsem mu taky hned řekla.
A hned byl oheň na střeše. Co já si o sobě vyslechla, jak jsem nevděčná, nechci s ním nic sdílet, určitě se scházím s jinými muži, což je v mém věku směšné… Já ale žádného jiného chlapa nemám a ani mít nehodlám. Chci jen i v důchodu aktivně žít! A to právě Mirek nechápe. Už nedokážeme najít společnou řeč a většinou spolu ani moc nemluvíme. Mrzí mě to, ale nevím, jak z téhle patové situace ven. Kamarádky mi radí, ať s na Mirka vykašlu, že to s ním bude jen horší. Já se ale rozvádět nechci, ačkoli náš vztah už se snad ani manželstvím nazvat nedá.
Blažena (64 let), Brno
