Už když byl vnuk malý, měl tvrdý režim. Dcera mu téměř nic nedovolila. Nakonec se jí postavil a skončilo to zle.
Moje dcera Naďa cedila mezi zuby: „Tak to ani omylem, v tom ho podporovat nebudeš. Musí se naučit, co je zodpovědnost!“ Nepletla jsem se, poslední slova už křičela tak, že to museli slyšet i sousedé. Takhle to končilo vždycky, když šlo o Lukáše, jejího syna a mého milovaného vnuka. Chovala se jako tyran a její muž Hynek jenom mlčel a držel se raději stranou. Přitom k něčemu takovému jsme s manželem Naďu rozhodně nevychovávali.
Milovali jsme dobrodružství
S manželem Ludvíkem jsme byli oba takové dobrodružné nátury. Hodně jsme cestovali, ale ani náhodou se nám nepodařilo podívat se všude tam, kam bychom chtěli. Před revolucí to nešlo, a když se otevřely hranice, měli jsme děti a peněz nebylo nazbyt, takže jsme výlety po světě museli oželet. Po Česku jsme ale cestovali s dětmi kdykoli byla příležitost. Dceru i syna to bavilo.
Smrt manžela námi otřásla
S manželem jsme je vždy vedli k tomu, aby byli samostatní, zvídaví, nebáli se ptát, aby byli otevření všemu novému. Ze začátku se zdálo, že si to Naďa i Radek vzali za své. Po smrti manžela se to ale změnilo. Umřel náhle, na infarkt, když bylo dceři sedmnáct a synovi patnáct let. Ze všech sil jsem se snažila, aby se náš život příliš nezměnil. Naštěstí jsme měli spoustu přátel, se kterými jsme mohli jezdit ven. Věděla jsem, že Ludvík by to tak chtěl.
Změna chování
Jenže Naďa se po smrti svého otce změnila. Byla úzkostlivá, chtěla mít všechno pod kontrolou a to se s dobrodružstvím zrovna dvakrát nerýmuje. Na druhou stranu už byla skoro dospělá, a tak jsem ji nemohla nutit, aby se chovala, jako když byl její otec ještě naživu. Bohužel, kvůli tomu jak se změnila, se mezi námi začala otevírat propast. Nerozuměly jsme si, byly pro nás důležité rozdílné věci, měly jsme úplně jiný životní styl. To neznamená, že bych ji neměla ráda. Jen jsem si s ní, na rozdíl od syna, nerozuměla.
Odcizily jsme se
Když byla na vysoké škole, přišlo mi, že se chová, jako by jí bylo o dvacet let víc. Vdala se za slušného kluka a já se brzy nato radovala z vnoučka. Narození Lukáška ledy mezi námi prolomilo. To jsem ale netušila, že se jednou, a nebude to dlouho trvat, vnuk stane příčinou většiny našich sporů.
Byl celý děda
Strašně mě mrzelo, že Lukáš nikdy nepozná svého dědu. Mému zemřelému muži se totiž neskutečně podobal, vzhledem i povahou. Už odmalinka byl ohromný optimista, když se někde natáhl, smál se. Nic ho neodradilo, všechno ho zajímalo, s každým byl hned kamarád. Já se v něm kvůli tomu viděla, ale Naďu to zrovna netěšilo. Pořád si stěžovala, že je nezvladatelný, nedá se s ním domluvit, že je příliš důvěřivý, snílek, který si vymýšlí a kdoví co ještě. Samozřejmě jsem vnuka obhajovala.
Stále častější hádky
Když byl starší, stali se z nás skuteční parťáci a spojenci. Jenže jak sílilo pouto mezi mnou a Lukášem, zhoršoval se vztah mezi mnou a Naďou. Měla pocit, že jí syna rozmazluji, že jí až příliš zasahuji do výchovy. To jsem rozhodně nechtěla, ale když vůbec nebrala ohled na jeho povahu a na to, co chce, bylo těžké nezasahovat. Popravdě řečeno, nevím, jak by to vypadalo, kdyby nebylo mého zetě Hynka. Nestál sice vyloženě na mé straně, ale dokázal zabránit tomu, aby mi dcera zakázala být s vnukem v kontaktu.
Agrese se stupňovala
Před dvěma roky nastoupil Lukáš na vysokou. Na ekonomku, kterou mu vybrala Naďa. Nechtělo se mu, raději by studia o pár let odložil a věnoval se něčemu, co ho baví. Jenže nakonec byly hádky doma tak bouřlivé a vyhrocené, že i já jsem mu řekla, aby to alespoň na rok zkusil. „Babi, já už to tam nevydržím. Zápočty mám, zkoušky bych zvládl, ale nebaví mě to. Radši bych zkusil podnikání v praxi,“ povzdechl si, když byl u mě jednou na návštěvě. „A co bys chtěl dělat? Podnikat není jen tak. Musíš mít nějaký plán.“ Jenom se na mě usmál. „Plán samozřejmě mám. Chci dělat v karavanu langoše a objíždět festivaly. Mám našetřeno něco, o čem máma neví, a těch zbývajících třicet tisíc si někde půjčím. Vím ale, že naši budou proti.“
Vypudila mě ze svého života
Nechala jsem si ten jeho plán podrobně vyložit a připadalo mi, že má vnuk velkou šanci na úspěch. Všechno jsem si promyslela a nabídla, že mu peníze půjčím. Nejdřív jsem si musela ještě promluvit s Naďou, aby neměla pocit, že dělám něco za jejími zády. Věděla jsem, že to nebude jednoduché. Ale takovou hádku, jaká se strhla, jsem nečekala. Dokonce mě i uhodila. Nakonec zasáhl Lukáš. „Je to moje rozhodnutí a už nejsem malé dítě. Už si nenechám ničit život. Babička mi věří, založí mě. Když jí do půl roku ty peníze nevrátím, a do roka si nevydělám dost, abych mohl další rok studovat, co si sám vyberu, tak se vrátím na ekonomku.“ Hynka nakonec přesvědčil a ten se postavil na vnukovu stranu. S Naďou ale od té doby nemluví. A pokud jde o mě, tak mě dcera ze svého života vyškrtla už nadobro. Nerozumím tomu, kde se v ní to zlo vzalo, ale moc si přeji, aby se jednoho dne zase vše v lepší obrátilo.
Jarmila A. (68), Zlínsko
