Co když náš svět není jediný, který existuje? A co když nás občas nějakou hrůzostrašnou náhodou neznámé síly přenesou do říše mrtvých?
Můj příběh se stal už před sedmi lety, a když se s ním někomu svěřím, každý si myslí, že si vymýšlím. Mně se to všechno ale doopravdy stalo. Při vzpomínkách na ten hrůzný den se mi ještě dnes dělá mdlo a občas se mi o tom zdají i kruté a děsivé sny.
Návštěva u rodičů
Tehdy byl sychravý podzimní večer a já jsem jela na návštěvu z města ke svým starým rodičům. Bydleli v malé vesnici, kam přijížděl autobus jen ráno a večer, a mně vždycky čekala ještě dlouhá cesta, kterou jsem si zkracovala přes pole. Za ty roky jsem ji znala skoro poslepu – chodila jsem po ní na autobus do školy a ze školy jako malá holka. Neměla jsem problém najít náš rodný dům ani v chumelenici nebo v hustém dešti. Tentokrát se mi ale cesta zkomplikovala.
Spadla hustá bílá mlha
Autobus se porouchal kousek od konečné zastávky. Trvalo by hodně dlouho, než by přijel náhradní a stopovat se mi nechtělo, a tak jsem to riskla a kráčela jsem listopadovou tmou po jiné polní stezce. Nebála jsem se. Strach jsem začala mít až ve chvíli, kdy mě najednou obklopila záhadná studená mlha!
Neměla jsem ponětí, kde jsem
Přišlo to naprosto zničehonic. Ztratila jsem orientaci. Vůbec jsem nevěděla, kterým směrem se mám vydat k domu rodičů. Začala se mě pomalu zmocňovat panika. Zkoušela jsem volat, jestli se třeba někdo neozve. Kolem mě však panovalo jen hrobové ticho. Mlha se naštěstí po chvilce začala zvedat a vystřídala ji zpátky večerní tma. Místo pocitu úlevy mě však zaplavila další vlna strachu. Své okolí jsem ani trochu nepoznávala!
Kudy jít dál?
S hrůzou v očích jsem se rozhlížela kolem sebe. Kolem mě byla úplně jiná příroda. V dálce stály nějaké domy, ale rozhodně to nebyly domy, co se nacházejí v naší vesnici. Bezradně jsem přešlapovala na místě. Neměla jsem žádné ponětí, kde jsem a kudy jít dál. A pak jsem najednou spatřila, jak proti mně někdo kráčí. Byl to starší muž. Vůbec si mě nevšímal. Oslovila jsem ho, představila se a zeptala se na cestu. Na má slova ten pán nereagoval.
Uviděla jsem další lidi
Zmocnil se mě podivný pocit. Chtěla jsem se za tím mužem rozběhnout, ale něco mi říkalo, abych to nedělala. Bloudila jsem kolem dokola a naprosto jsem netušila, kde jsem. Netrvalo to ani tři minuty a proti mně zase někdo kráčel. Tentokrát to byla dvojice, která se držela za ruku. Říkala jsem si, že ti určitě nebudou dělat, že mě nevidí. Jak jsem se k nim přiblížila a spatřila jsem, kdo to je, rozklepaly se mi nohy hrůzou!
Jako ve špatném snu
Moc dobře jsem ten pár poznala. Byli to manželé, které jsem ve vesnici potkávala kdysi v době svého dospívání – až do toho tragického dne, kdy měli smrtelnou nehodu v autě. Na kluzké silnici tehdy dostali smyk a s autem nabourali do stromu. Muž byl na místě mrtvý, jeho žena zemřela během převozu do nemocnice. Na nic dalšího už jsem nečekala a rozběhla se od dvojice pryč. Ohlížela jsem se, jestli za mnou neutíkají, ale už jsem je nespatřila. Propadala jsem zoufalství, připadala jsem si jako ve špatném snu. Marně jsem ve tmě očima pátrala po něčem, co bych znala.
Ozval se tichý šepot
Kolem mě byl nějaký jiný svět, ve kterém se procházeli mrtví. Dala jsem se skoro do pláče, když vtom jsem za sebou uslyšela něčí zašeptání. Srdce jsem měla až v krku. Bála jsem se ohlédnout. Něčí hlas, ani jsem nepoznala, jestli mužský nebo ženský, mi radil, abych se dala směrem doleva, a tam že najdu cestu zpátky. Dlouho jsem se rozmýšlet nemusela. Poslechla jsem.
Spatřila jsem přízrak dědečka
Rázným krokem jsem zamířila oním směrem, a přitom jsem za sebou stále cítila jakýsi chlad a slyšela něčí dech. Když začala znovu padat mlha, dodala jsem si odvahu a ohlédla jsem se. Spatřila jsem svého dědečka, který zemřel, když mi bylo deset let. „Dědo,“ hlesla jsem tiše. Pak i jeho postavu zahalila mlha, a když se znovu zvedla, viděla jsem, že už jsem zpátky ve světě, který znám.
Vysvětlení jsem nenašla
Vzala jsem nohy na ramena a utíkala směrem k domu rodičů. V bezpečí jsem se cítila teprve ve chvíli, kdy mi máma otevřela dveře a objala mě. Ihned si všimla, že jsem rozrušená a ptala se mě, co se stalo. Rodičům jsem však tu podivnou příhodu nevykládala, věděla jsem, že by mě měli za blázna. Později jsem to vylíčila svému manželovi a synovi, ale ani u nich jsem nenašla příliš pochopení. Vím, že mi to asi stěží budou věřit i vaši čtenáři, ale já vím, že se mi to opravdu stalo! Rozumné vysvětlení pro ten zážitek nemám. Jediné, co mě napadá je, že možná, někde vedle našeho světa opravdu existuje i jiný, ve kterém dál žijí ti, kteří jsou pro nás mrtví.
Milena G. (55), Ústí nad Labem
