Když se kamarádka Milada ocitla ve svízelné životní situaci, rozhodla se, že si nechá věštit budoucnost. Považovala jsem to za bláznovství, jenže pak se jí předpovědi začaly postupně vyplňovat.
Paní Květoslavu jsem znala už léta. Do našeho malého salonku u nás na vesnici ke mně chodila na střih a barvu pravidelně už téměř pět let. A i když jsme si toho o sobě, svých rodinách a zálibách napovídaly mnoho, netušila jsem, že se po večerech věnuje také výkladu karet a čtení z ruky.
Dozvěděla jsem se to čirou náhodou jednou pozdě večer, když jsme se s kolegyní Evou a její sestřenicí Miladou vracely z hospody domů.
Měla jsem je za šarlatány
Já osobně jsem na kartáře, chiromantiky a další podobné věštce a šamany nikdy příliš nevěřila. Považovala jsem je za podvodníky a šarlatány a ne za lidi s mimořádným darem a schopnostmi.
A svým pochybovačným názorem jsem se před druhými nikdy příliš netajila. Možná, že jsem na adresu takovýchto jasnovidců někdy v minulosti něco utrousila, a proto mi paní Květoslava o svém koníčku raději neřekla. Chtěla se tak vyhnout mým pohledům a uštěpačným poznámkám.
Vycítila její trápení
S Evou a Miladou jsme čas od času zašly po práci na skleničku do naší oblíbené malé vinárničky. V domě o ulici dál bydlela paní Květoslava. Jednou večer jsme si trochu přihnuly, takže jsme z vinárny odcházely ve značně ovínělé náladě až těsně před půlnocí.
A právě tehdy jsme potkaly paní Květoslavu, která venčila před domem svou jorkšírku. Milada v té době prožívala těžké životní období. Přišla o práci a ani v osobním životě neměla na růžích ustláno. „Dobrý večer,“ pozdravily jsme paní Květoslavu.
Pokývla nám na pozdrav a pak se na Miladu tak podivně zadívala. „Drahá, vy máte nějaké trápení, že ano?“ zeptala se soucitně. Milada jen mlčky přikývla. „Přijďte zítra ke mně, pomůžu vám,“ řekla paní Květoslava a rozloučila se s námi.
Nechala si věštit
Druhý den se Milada vypravila na návštěvu k paní Květoslavě. „Co můžu ztratit?“ říkala, když jsem se jí snažila přesvědčit o tom, že věštění z karet a čtení z ruky jsou jen holé nesmysly.
„Vždyť ti může navykládat naprosto cokoli,“ nedala jsem se. Milada si ale trvala na svém. „Zkusím to a uvidím,“ prohlásila rozhodně a slíbila, že nám večer poví, jak to probíhalo.
Slibovala dobré časy
„Tak co?“ zeptaly jsme s Evou naráz, jen co jsme se posadily ke stolku. Milada se lehce pousmála a prohodila. „Všechno bude zase dobrý. Prý moje životní krize co nevidět skončí a dostaví se velký úspěch.
Budu prý velice šťastná a také bohatá.“ S Evou jsme se na sebe podívaly. Obě jsme si myslely své, ale nahlas nic neřekly. Třeba, když tomu bude Milada věřit, nabude naději a optimismus. Od toho dne uplynulo několik let.
Milada poznala báječného muže, bohatého podnikatele, který by jí snesl i modré z nebe. Vzali se a nyní spolu čekají už druhé dítě. Je šťastná a spokojená jako ještě nikdy. Tak mě napadá – byla to jen souhra náhod, nebo se předpověď paní Květoslavy skutečně naplnila?
Stanislava Š. (56), severní Čechy
