Své sestřenici jsem nejprve nechtěla věřit, ale přesvědčila jsem se na vlastní oči.
Moje sestřenice Jana měla vždy pověst trochu podivínské ženy. Čtyřikrát se vdala a rozvedla, s nikým dlouho nevydržela. Nakonec po padesátce žila sama. Mě s ní pojilo pouto z dětství. Vždycky jsem jí obdivovala jako potřeštěnou kamarádku, která si může dovolit to, co druzí ne a která ráda provokuje.
Nejprve mě tím rozesmála
Před časem mi Jana řekla, že se k nim do paneláku nastěhoval nový soused a že z něho má hodně nepříjemné pocity. Zvala mě na návštěvu, abych se přesvědčila sama na vlastní oči. Do telefonu mi nechtěla předem nic prozrazovat. Zanedlouho jsem se tedy za ní vypravila. Jana mi sdělila, že v bytě přes chodbu teď bydlí podivná dvojice. Viděla je oba sice jen dvakrát a vždycky v pozdních nočních hodinách, ale má pocit, že to snad ani nejsou lidé, hlavně on. Popsala mi toho muže jako tajemného tmavovlasého vysokého mladíka, kterému podivně svítí oči, a vůbec se neusmívá. Jeho partnerka byla rovněž tmavovlasá mladá žena, neuvěřitelně bledá. Jana měla podezření, že by se mohlo jednat o upírskou dvojici – nebo vampýra a jeho oběť. Tím mě docela rozesmála. Ujišťovala jsem jí, že má určitě jen bujnou fantazii a příliš se dívá na hororové filmy. Také jsem podotkla, že existují lidé, kteří se do takové podoby stylizují a že je to od mladého páru nejspíš jenom taková póza. Sestřenici jsem ale nepřesvědčila.
Z očí mu vycházela záře!
Za Janou jsem chodila tak dvakrát do měsíce. Během dalších návštěv mě stále usilovněji ujišťovala, že ta dvojice přes chodbu je opravdu podezřelá. Vůbec prý nevycházeli ven za denního světla. Já jsem si dál myslela, že sestřenice má prostě bujnou fantazii. Nakonec mě Jana přemluvila, abych se zkusila přesvědčit na vlastní oči. Zůstala jsem tedy u ní do pozdního večera. Jana číhala u klíčové dírky, kdy se tajemný muž objeví. Netrvalo to naštěstí dlouho. Jakmile se u protějšího bytu otevřely dveře, dala mi znamení. Vyšla jsem ven a loučila se s ní. Přitom jsem měla dost času si tajemného muže a jeho partnerku prohlédnout. Musela jsem si přiznat, že mi opravdu přeběhl mráz po zádech. Ve vzhledu toho mladíka bylo něco démonického. Podíval se na mě a já si s hrůzou všimla, že mu z očí vychází tajemná zelená záře. Rychle jsem odvrátila zrak na jeho partnerku. Ta mi naopak připadala útlá a úplně bez energie – jako někdo, komu je pravidelně odčerpávaná životní síla. Hleděla před sebe naprosto nepřítomně, jako by byla jen nějakým stínem. Trvalo to jen chvíli, než dvojice zmizela na schodech. Já jsem ještě chvíli stála a dívala se za nimi, zatímco Jana s určitým zadostiučiněním sledovala moji reakci. Uznala jsem, že na její teorii o upírovi opravdu něco je!
V bytě byly krvavé stopy!
Ten děsivý pár z protějšího bytu jsem pak spatřila ještě jednou. A všimla jsem si přitom toho, na co mě mezitím upozornila i Jana. Na krku té dívky byl jasně vidět otisk zubů, tak jak bývá zobrazován ve strašidelných filmech. Sestřenice se pak se mnou radila, jestli má podivné nájemníky někomu nahlásit. Přesvědčovala jsem ji, ať to nedělá, protože by se jí všude vysmáli. Současně jsem jí ale řekla, že má asi pravdu. Kdo ví, jak by se to všechno dál vyvinulo, kdyby tam ten upír se svojí obětí zůstali. Jednoho dne byli pryč a byt zůstal prázdný. Podle toho, co Jana vyprávěla, našel majitel bytu uvnitř krvavé stopy a také spoustu literatury o upírech. Kdybych toho mladíka se žhnoucíma očima neviděla osobně, nikdy bych to sestřenici nevěřila. Takhle musím potvrdit, že si nevymýšlela, i když vím, jak je těžké tomu uvěřit. Dnes nepochybuji o tom, že na pověstech o tajemných bytostech, které se občas vyskytují mezi normálními lidmi, je určitě hodně pravdy!
Olga S., (51), Brno
