Když se Týna zamilovala do Maxe, nadšená jsem z toho nebyla. Bylo jí dvacet dva, sice už pracovala, ale s manželem jsme tak nějak doufali, že se vrátí na školu. Dělala ekonomku, šlo jí to, ale moc ji to nebavilo. Tvrdila, že na to, aby něco dokázala,nemusí být paní inženýrka. Max ji v těch nesmyslech jen podporoval. Sám měl vystudovanou architekturu, ale nekompromisně tvrdil, že se tímto oborem nikdy živit nebude. Čím by se živit chtěl, to jsem nějak nepochopila, každou chvíli totiž dělal něco jiného. Manžel ho taky moc nemusel, ale mně opravdu vadil. Přišel mi jako budižkničemu. Ani jsem nemohla doufat, že by na něj nějak zapůsobili jeho rodiče. Oba byli sice doktoři, ale synkovi „nechávali prostor“.
Byla z něj vedle
Bohužel přes veškeré moje snahy se s ním Týna rozejít nehodlala. Naopak. Pořád vykřikovala, že konečně našla toho pravého, muže, který má svobodnou mysl a charakter a podobné nesmysly. Když o půl roku později přišla do jiného stavu, byla jsem si téměř jistá, že to udělala schválně. Na jednu stranu jsem na ni měla příšerný vztek, na druhou jsem se o ni bála. Teď už nešlo jen o nějaké zklamání z nešťastné lásky. Jakmile se do vztahu připletou děti, přestává to být legrace. Člověk už není sám za sebe, musí myslet hlavně na toho malého človíčka. Maxovi se do svatby moc nechtělo. „Lásko, my na sebe přece nepotřebujeme žádné papíry,“ zaslechla jsem, jak přesvědčuje dceru. Týna se mu k mému velkému překvapení postavila. Sice jsem s manželem netušili jak, ale nakonec si svatbu prosadila. Nás i Maxovy rodiče pozvali jen na rychlý obřad a oslavu měli jen s kamarády.
K dcerce se choval hezky
Po svatbě se Max nijak nezměnil. Ale zdálo se, že se alespoň těší na děťátko. To vypadalo nadějně. Nebyl by první kluk, z kterého narození dítěte udělalo chlapa. Jenže to tak úplně nedopadlo. Z malé Karolínky sice byl, stejně jako my všichni, ohromně nadšený, ale žádnou zodpovědnost v něm neprobudila. Když jsem pozorovala, jak mladí hospodaří, bylo mi z toho občas skoro do pláče. Ale manžel mě brzdil, ať se do toho nepletu, že na některé věci si člověk musí přijít sám.
Brzy ho začala nudit
Ani ne po půl roce přestala Karolínka Maxe bavit. Toulal se po venku, někdy ani nepřišel na noc domů. Týna byla výborná máma, ale tehdy udělala jednu obrovskou chybu. Měla pocit, že jedno dítě jejich vztah na čas posílilo, takže by možná pomohlo, kdyby si pořídili druhé. Bohužel ji nezajímalo, co tomu říkám, a ke Karolínce přibyla Lucinka. To, v co doufala, se ale nesplnilo. Právě naopak. Po narození Lucinky Max už zdaleka tak nadšený nebyl. Co se v domácnosti mé dcery děje, jsem se dozvídala spíš z drbů než od ní. Max byl pořád někde pryč, a když byl doma, hádali se. Měli málo peněz a o to víc starostí. „Jestli chceš, můžeš se nastěhovat k nám“, nabídla jsem jí jednoho dne, kdy jsem hlídala Karolínku. „Hlavně si prosím nehraj na hrdinku. Vím, jak na tom jste a mám o tebe a o holčičky starost.“ Mlčela, a tak jsem věděla, že jsem se trefila.
Vrátila se domů
Netrvalo to ani dva týdny a dcera se vrátila i s oběma holčičkami k nám domů. Byli jsme rádi, že je u nás, ale nebyl na ni veselý pohled. Z rozpadu manželství byla upřímně nešťastná. Pomalu jsem se od ní dovídala, jak hanebně s ní Max jednal. O rodinu se nezajímal, myslel hlavně na sebe, na své zájmy a pohodlí. Navíc ho v tom podporovali i jeho rodiče. Až teď mi Týna přiznala, že ji od začátku neměli rádi, představovali si pro syna něco lepšího a ani vnučky je moc nezajímaly. Přesvědčovala jsem Týnu, aby podala žádost o rozvod. Nechtělo se jí, a tak ji Max předběhl. Nebylo to pro ni lehké, přes všechny řeči o svobodě, které dřív vedla, toužila po tom, aby její holčičky vyrůstaly v úplné rodině. Snažila se oddalovat i podpis listin k rozvodu. Jenže když se dozvěděla, že Max si už někoho našel, nakonec povolila. Tím ale problémy neskončily. Karolínka začala postonávat, nakonec jí lékaři zjistili kombinovanou alergii a těžké astma. Mladší Lucinka zase nemohla lepek. Je hrozné to říct, ale nemocné dítě stojí strašné peníze. Jak jsme mohli, dávali jsme Týně něco navíc. Max se totiž u rozvodu předváděl jako chudák, a tak platil jen směšné alimenty. Jenže i když jsme jí přispívali, bylo to málo.
Musí to být zvláštní slečna
Jednoho dne jsem při nákupech ve městě potkala Maxe. Nevšiml si mě, byl s nějakou mladou slečnou. V obchodním domě zamířili do zlatnictví. Mohl mě trefit šlak, když jsem viděla, jak jí vybírá a kupuje zlatý prsten. Na to, jaký chudák podle soudu byl, tedy dost utrácel. Ani nevím proč jsem šla za nimi. Když se rozloučili, dodala jsem si odvahy a tu slečnu oslovila. Jestli ví, že její miláček je táta od dvou nemocných holek, na které skoro nic neplatí. K mému velkému údivu mě vyslechla, a dokonce mi poděkovala. Nevím, co se stalo nebo jak to dokázala, ale hned v pondělí dorazila Týně na účet větší částka. Max teď posílá peníze pravidelně, a dokonce víc, než by musel. Nakonec se tedy moje drzost vyplatila. Jen doufáme, že s tou hodnou slečnou vydrží co nejdéle.
Eva (64), Humpolec
