Za ponížení musela přijít pomsta!

Ponižování se stupňovalo a mělo jediný cíl. Vyštvat mě z práce! Musela jsem jednat a vymyslela rafinovaný plán. Přede všemi šéfku zesměšním.

Pracovala jsem už dlouhé roky v jednom malém podniku hned za městem. Výdělek nebyl zrovna skvělý, ale já byla skoro ráda. Na moje místo se totiž nikdo nehrnul. Kancelář jsem měla malou a dělila se o ni ještě s dvěma kolegyněmi.

Také vás může zajímat ...

Když potřebovala jedna z nás odejít, musely se ty další dvě zvednout a přitisknout ke zdi. Tak malinké to u nás bylo!

Příchod nové šéfky nevěstil nic dobrého

Naštěstí jsme se celkem dobře snášely. Ráno jsme si vždycky v rychlosti sdělily všechny novinky a potom už mlčky počítaly, počítaly a počítaly. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych pár let před zaslouženým odpočinkem měla změnit místo.

Odejít někam jinam, kde to neznám! Jenže, člověk nikdy neví, co budoucnost přinese. Většinou nic dobrého, podle mých zkušeností. Jinak tomu nebylo ani tentokrát. „Víš, že budeme mít novou šéfku?“ ptala se mě moje o hodně mladší kolegyně a v jejím hlase jsem slyšela obavy.

Ani nečekala na moji odpověď a hned pokračovala: „Slyšela jsem o ní hrozné věci. Na předchozím pracovišti zlikvidovala spoustu lidí. Je to ras. Požaduje vzdělání, jazyky a kdo tohle nesplňuje, bude odejít!“ Polil mě pot.

Nesplňovala jsem mimo letité praxe vůbec nic!

Za stolem seděla zlá krasavice

Celé dopoledne jsem nedokázala myslet na nic jiného. Co když přijdu o práci? Co si počnu? Ještě jsem ani nesplatila půjčku na byt, kterou jsem si po rozvodu musela vzít, abych se nemusela stěhovat jinam.

K mojí náladě nepřispěla ani druhá kolegyně, která v poledne přišla od lékaře: „Vzala jsem si rovnou neschopenku, aby mě ta nová šéfka nevyhodila!“ Druhý den ráno byla ve mně malá dušička. Všichni jsme museli do kanceláře k naší nové nadřízené.

Prý si s námi chce promluvit v soukromí! Nohy se mi třísly jako u maturity a v puse jsem měla najednou tak sucho, že jsem nemohla ani polknout. Cítila jsem, jak mi obličej zrudl, a dlaně zpotily. To nebyl zrovna dobrý začátek! Vstoupila jsem a za stolem uviděla krasavici.

Opravdu, moje nová šéfová vypadala jako z nějakého filmu. Dlouhé blond vlasy, skvělá postava a oči modré jako studánky.

Místo pozdravu výpověď

Přátelsky se na mě usmála, podala mi ruku a řekla: „Vy na svoji pozici nesplňujete vzdělání. Vysokou si ve vašem věku těžko doděláte. Navrhuji vám odchod dohodou!“ Musela jsem si sednout, abych neomdlela.

Tak rychlou výpověď jsem nečekala. Vyplížila jsem se ven, aniž bych dala té ženské nějakou odpověď. Hned po práci jsem šla za synem. Nebyl sice právník, ale dost se vyznal, protože měl pod sebou asi dvacet lidí a stále s nimi něco pracovně řešil.

„Mami, to je nesmysl. Na nic jí nekývej, nic nepodepisuj. Nesmíš jí to ulehčit!“ radil mi, ale já byla skeptická. Co proti ní zmůžu? A to jsem ještě nevěděla, že je milenkou našeho generálního… Měl sice tři malé děti a moc hodnou manželku, ale to mu asi nestačilo.

Další den hned ráno rozrazila šéfka dveře naší malé kanceláře a bez pozdravu na mě houkla: „Tak co, už jste si to rozmyslela?“ Zavrtěla jsem hlavou, že ne, a sklopila oči k lejstrům. Nechtěla jsem, aby viděla, jak se mi derou do očí slzy.

Snad ani ne lítostí, ale ponížením.

Kolegyně dostala nápad

Za ty roky jsem přece odvedla kus práce! A teď si musím připadat jako nějaký zločinec, či co. „Musíme na tu potvoru něco vymyslet!“ pošeptala mi kolegyně. Byla mladá a bojovná. Jí se vyhazov netýkal, všechny požadavky splňovala, ale přesto se chystala k odchodu.

Prý takovou šikanu nemá zapotřebí. Pokrčila jsem rameny, jako že mě žádná pomsta nenapadá, ale ona polohlasem pokračovala: „Mně něco napadlo! Koncem měsíce bude mít šéfka prezentaci. Sejdou se tady nějací pohlaváři z kraje, generální ředitel a naši obchodní partneři.

Šéfka jim má nastínit plán rozvoje a bude promítat nějaké plány na přestavbu firmy!“ Nechápala jsem, kam tím moje kolegyně Věrka míří. Ona se ale tvářila jako mlsná kočka. Chvíli mě nechala přemýšlet, a když viděla, že mě nic nenapadne, všechno mi vysvětlila.

Trochu ponížení jsem musela vydržet

„Já ji nafotím, jak se vozí s generálním v tom jeho bouráku. Tuhle jsem ho viděla, jak ji líbá. Ona se po něm vinula jako liána. Hodím ti ty fotky na flešku a ty tu flešku zaměníš s tou její těsně před projekcí.

Než se vzpamatuje, několik prvních obrázků uvidí všichni!“ Byl to riskantní plán, ale já hned souhlasila. Vždyť mi vlastně o nic nešlo. Odejít budu muset tak jako tak. V den prezentace jsme měli všichni napilno.

Příprava pohoštění, květiny, zářivě bílé ubrusy. Nic nesmělo zůstat náhodě. Naše šéfka myslela prostě na všechno. Konečně si přinesla svůj luxusní zlatý notebook a postavila ho na stůl. Zasunula svoji flešku, aby bylo vše připraveno, jen zmáčknout klávesu.

„Jdu se převléknout! A jak tak na vás koukám, měla byste taky! No, jestli nic lepšího nemáte, raději se ani moc neukazujte, abychom neměli ostudu!“ řekla mi výsměšně a odešla.

Výměnu flešky jsem zvládla

To byla moje chvíle. Její flešku jsem vyměnila za tu svoji. Netrvalo to ani vteřinku. Nebyla sice stejná, ale doufala jsem, že si toho v tom fofru nevšimne. Šéfka za chvíli přišla v nádherných rudých šatech.

Vypadala vážně úchvatně, to jsem musela uznat. Všichni přítomní na ni mohli oči nechat. S úsměvem sobě vlastním začala projev a nikdo ani nedýchal. Z jejích úst vše vyznělo tak, že naše firma bude vzkvétat a čeká nás úspěšná a šťastná budoucnost.

Svůj proslov před všemi přítomnými zakončila slovy: „Hodně pracuji na tom, aby se nám dařilo lépe. Následující fotografie vás o tom jistě přesvědčí!“ V konferenční místnosti zhaslo světlo a na promítacím plátně se objevil první obrázek.

Obrázky byly víc než výmluvné

Na obrázku byla šéfka, jak vášnivě líbá pana generálního. V sále to zašumělo, ale už tu byla další fotka. Ještě peprnější! Sama jsem netušila, co kolegyně Věrka vlastně nafotila.

Možná, kdybych ty fotografie viděla předem, ani bych si je netroufla použít. Svůj čin jsem ale zpět vzít nemohla. Až třetí fotka byla tou poslední, protože šéfka v panice vytrhla flešku z notebooku a někam s ní mrštila.

Nastal zmatek. Generální zuřil a šéfka, chudinka, plakala! Zmocnila se mě škodolibost, ale nemohla jsem si pomoct. Zasloužila si to! To byla naposled, co jsme ji viděli. O týden později nastoupila jiná šéfka.

Mladá, hezká, ale slušná! Všem nám poděkovala a vyjádřila naději, že neodejdeme. Nikdo!

Vendula P. (58), Litoměřicko

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...