Moje kamarádka Eliška nosila řadu let brýle. Vlastně si ji ani jinak nepamatuji. Ona si v nich ale připadala ošklivá a chtěla se jich stůj co stůj zbavit.
Eliška byla nejen moje kolegyně v práci, ale i dobrá přítelkyně. Byla sice o hodně mladší, ale dobře jsme si rozuměly. Eliška byla hezká a atraktivní žena, která trpěla pro mě nepochopitelným hendikepem. Styděla se za své brýle.
Měla dojem, že jí absolutně nesluší. A proto se rozhodla jít na operaci, která by zkorigovala její dioptrie. Byla z této myšlenky tak nadšená, že vůbec nemělo smysl jí přemlouvat. Ani jsem to vlastně nechtěla, protože mi to samotné nakonec připadalo jako dobré řešení.
První oko bylo v pořádku
Po první operaci Eliška jásala. Na oko viděla dobře a už se nemohla dočkat, kdy jí odoperují druhé. Když odcházela na zákrok, slíbila jsem jí, že za ní druhý den zaskočím domů. Jenže Eliška mi dopoledne volala, ať nechodím, že nastaly nějaké komplikace a jede ještě do nemocnice.
Pak se týden neozývala, telefony nebrala a v práci si vzala dovolenou. Když jsem u ní doma zvonila, nikdo mi neotvíral. Napadlo mě kontaktovat její matku.
Eliška to nezvládla
Dozvěděla jsem se, že se druhá operace bohužel nepovedla a Eliška na oko nenávratně oslepla. S tím se nedokázala vyrovnat. Nervově se naprosto zhroutila a skončila na psychiatrii. Do práce se už nevrátila a i se mnou dlouho odmítala jakýkoli kontakt.
Když jsem ji pak přece jen mohla navštívit v léčebně, úplně jsem se zhrozila. Zestárla a naprosto se změnila. Snažila jsem se ji povzbudit a přesvědčit, že i s jedním okem život nekončí. Pro ni ale skončil.
Uzavřela se do svého světa a já doufám, že odtamtud jednou opět vyjde.
Jana Š. (53), Opava
