Byli jsme finančně totálně v krizi. Pochopila jsem, že je matka ochotna pro děti udělat cokoliv. I krást. Když se mi tenkrát narodila Janička, můj celý příjem byla mateřská, která tehdy činila asi tři tisíce korun.
Bydlet jsme mohly naštěstí u mamky, jenže ta pracovala jako knihovnice a příjem jí stačil jen na pokrytí bydlení a jídla. Táta už nežil a otec mé dcery se k dítěti nikdy nepřihlásil, žádné alimenty mi tudíž neplatil.Často jsem v noci plakala, že nemůžu Janičce koupit ani hračku, že ji málem nemám do čeho obléknout. Naštěstí mi občas něco sehnaly kamarádky. Ta situace byla zdrcující. U dětského lékaře jsem si vždycky připadala jako nejchudší z nejchudších.A někdy jsem měla i dojem, že tak se mnou lidi jednají. Hrozně jsem toužila mít všechno, co mají moje vrstevnice. Třeba aspoň mobilní telefon, který pro mě byl naprosto nedostupný.
Hloupý plán
Toužebně jsem chodila kolem prodejny jednoho mobilního operátora a kochala se technickou vymožeností aspoň pohledem.A jak jsem tak nad tím přemýšlela, říkala jsem si, že bych mohla jeden nenápadně sebrat z výlohy a nikdo by si toho možná nevšiml. Jednou jsem se konečně odhodlala, do prodejny vstoupila a předstírala zájem o koupi.Nechala jsem si různé mobily ukazovat a vyptávala se. Když se u pultu nahromadilo více zákazníků, řekla jsem, že si to ještě rozmyslím a odcházela pryč. U výlohy nikdo nestál. Pro jeden z telefonů jsem tedy rychle sáhla, strčila si ho pod svetr za pásek a s bušícím srdcem vycházela ven.Jenže! Tehdy jsem netušila, že telefony mají na sobě přidělaný alarm. Tenhle systém zabezpečení jsem tehdy ještě neznala. Ochranka mě zadržela a já musela svůj lup odevzdat. Následně přijela policie, která mě vyslýchala.Byla to šílená ostuda.Nejraději bych se propadla do země. V duchu jsem se proklínala, jak mě vůbec mohlo něco takového napadnout. Děsila jsem se následků, trestního řízení a vysoké pokuty. Když jsem jim ale se slzami v očích popsala svoji finanční situaci, vyřešili se mnou krádež jen domluvou.Dodnes jsem jim moc vděčná, že měli s nešťastnou ženou na pokraji bídy pochopení. Bylo to pro mě tehdy velké poučení a už nikdy bych nic takového příště neudělala.
Hana (47), Slaný .
