Můj Milan byl skvělý domácí kutil. Mně i všem sousedům dokázal opravit v domácnosti i na zahradě kdeco. Stačilo však jediné zaváhání a život se nám převrátil vzhůru nohama.
Byla to strašlivá rána. Vylítly všechny pojistky a pak jsem uslyšela to žuchnutí. Běžela jsem celá vyděšená do kuchyně. Na zemi ležel Milan v naprosto nepřirozené poloze a v ruce svíral vrtačku. „Proboha, Milane, co se stalo?“ Křičela jsem vyděšeně, ale ani se nehnul.
Vůbec nereagoval. Zacloumala jsem jím. Je mrtvý, napadlo mě okamžitě a propadla jsem děsivé panice. Zvládla jsem ještě naštěstí zavolat záchranku.
Celých pětatřicet let
Seděla jsem na zemi vedle Milana a pořád na něj mluvila. Byla jsem tak zoufalá, že mě ani nenapadlo vyndat mu z ruky alespoň tu pitomou vrtačku, kterou tak křečovitě svíral. Vůbec jsem nebyla ničeho schopná.
Trvalo to asi dvě tři minuty, než dorazil soused, ale mě to přišlo jako celou věčnost. Hlavou mi probíhaly všechny ty události za posledních třicet pět let. Tolik let jsme s Milanem už spolu. Naše první rande, svatba, narození dcery a pak syna. Stavba tohoto domu. Krásné milování ve stanu v kempu na dovolené.
Snažili se dlouho
Ze vzpomínek mě vytrhl soused. Odstrčil mě nemilosrdně stranou, vyndal Milanovi z ruky vrtačku, položil ho na záda a začal s masáží srdce. Pak přijela sanitka. Také záchranáři dělali, co mohli.
Ale já už nějak dopředu věděla, že je to všechno marné. Podařilo se jim ho sice na chvíli nahodit. Pak jim ale znovu zkolaboval. A to navždy. Už zbývalo jen čekat na pohřebáky. Přiběhli další sousedé. Dělili mi kávu, mluvili na mě, nutili mě jíst nějaké koláčky.
Já ale pořád seděla v kuchyni na podlaze vedle Milana a nechtěla se ani hnout.
To sama nedám
Najednou jsem si úplně natvrdo uvědomila, že Milan už tu se mnou nikdy nebude. Hrozně to bolelo a já zjistila, jak strašně ho stále miluju. Poslední léta jsem si to nějak nepřipouštěla. Nikdy jsem mu to neřekla.
Myslela jsem si, že se to ani po těch pětatřiceti letech nesluší. Být zamilovaná do svého starého. Vždyť mě dokázal také dost pěkně a celkem často vytáčet. Třeba, když se zapovídal s chlapama v hospodě a přišel domů pěkně navátej.
Nebo, když o víkendu makal na zahradě u sousedů, místo aby spravil to, co bylo potřeba doma. Jenže takový už Milan byl a vlastně se mi právě to na něm líbilo. A už nikdy nic se z toho nestane.
Odvezli ho pryč
Havrani si dali pěkně na čas. Byla jsem ráda, že nespěchají a já mohu ještě chvíli být se svým mužem. Sousedi to zřejmě považovali za morbidní a snažili se mě odvést alespoň do obýváku.
Všechno kolem mě ale bylo jako v mlze. Moc jsem nevnímala, co kdo říká. Teprve, když nad Milanem zaklaplo víko od rakve, nechala jsem se sousedkou dovléct na pohovku. Jedině díky dětem jsem zvládla vyřídit včas pohřeb a vše ostatní.
Syn i dcera byli úžasní. Mé zoufalství ale nebralo konce. Proč to potkalo zrovna nás. Milan byl tak šikovný, přesto ho zabil elektrický proud. Vzala jsem tu jeho vrtačku, která se navrtala kam neměla. Došla jsem až na hráz rybníka a hodila ji do vody.
Neulevilo se mi. A lepší už to asi nebude.
Zuzana V. (56), Třeboňsko
