Zamilovala jsem se do kolegy z práce. Milovala jsem ho tajně, nikomu jsem to neprozradila, tím méně jemu.
Hned na úvod bych chtěla zmínit, že se to stalo, když mi bylo sedmadvacet a nastoupila jsem do svého prvního zaměstnání. Byla jsem asistentkou v právnické firmě a jeden ze společníků firmy byl vážně krasavec.
Byl urostlý, o několik let starší než já, měl charisma, choval se jako pravý džentlmen. Jenže já jsem byla velice ostýchavá, navíc jsem nebyla kdovíjaká fešanda, a scházela mi patřičná suverenita. Nikdy jsem nebyla taková ta koketující holka, která balí muže na sladké řečičky a mrkající řasy.
Byla jsem spíše tichá a neprůbojná. Prostě takový ten introvertní typ, za kterým se muži zpravidla neohlížejí.
Rozuměli jsme si
Když jsem nastoupila do oné firmy, Luboš mě úplně okouzlil a já se do něj bezhlavě zamilovala. Tajně. Nikdo to nevěděl, on už vůbec ne. Pracovali jsme ve stejné kanceláři a odvažuji se tvrdit, že i já jsem mu byla sympatická.
Docela hezky jsme spolu vycházeli, usmívali jsme se na sebe, občas jsme i zažertovali. Domnívala jsem se, že to je asi tak všechno, že se to nikam dál neposune. Byli jsme zkrátka kolegové, kteří spolu dobře vycházejí.
Ženy ho obletovaly
Luboš byl o dvanáct let starší než já a točilo se kolem něho mnoho žen. Všimla jsem si například, že se po práci často schází s jednou vysokou blondýnkou, která na něj čekávala na recepci.
Pokaždé, když jsem viděla, jak spolu někam vyrážejí, měla jsem po náladě. Žárlivost mě sžírala a nejraději bych tu bloncku popadla za pačesy a odtáhla od Luboše pryč. V duchu jsem jí nadávala, ale to bylo asi tak všechno, co jsem mohla udělat.
Chodil s ní pár měsíců, a pak ji vystřídala jiná. Po očku jsem Luboše v práci pozorovala a někdy mi připadalo, že ačkoli je šarmantní, úspěšný a ženami obletovaný, tak že není v životě tak docela šťastný.
Také jsem, často i bezděky, zaslechla, jak mluví s kolegy o svých vztazích. Svěřoval se jim a stěžoval si. Říkal třeba: „Zase to nevyšlo. Byl to omyl.“, nebo: „Vyklubala se z ní zlatokopka. Jak to, že jsem si toho, že jde jen po penězích, nevšiml dřív?“, a tak podobně.
Společné obědy
Jednou jsem šla před budovu na cigárko. Luboš už tam byl a zuřivě popotahoval z cigarety. Připadal mi takový smutný. Nikdy jsme spolu důvěrně nemluvili, přesto jsem to tentokrát nevydržela a zeptala se, co ho trápí.
Povzdychl si a odpověděl, že se asi nikdy neožení, že má prý na ženy smůlu. Soucítícím hlasem jsem řekla, že je mi to líto a že mu rozumím. Pak jsem sebrala všechnu svoji odvahu a zeptala se ho, jestli by nešel na kafe.
Usmál se na mě a řekl. „Proč ne? Rád.“ Od té doby jsme spolu na kafe chodili pravidelně. Pak přibyly i obědy a nakonec i pozvání na večeři. Uplynuly dva měsíce a stal se z nás pár. Dnes jsme spolu už přes dvacet let, máme dvě děti a jsme spolu nesmírně šťastní.
Jana P. (50), Opava
