Záhadné světlo bylo znamením

V sychravé podzimní atmosféře kolem svátku všech zesnulých se na hřbitově můžete stát svědky něčeho nadpřirozeného…

Před třemi lety jsme se stejně jako jindy vypravili s manželem Mirkem na Dušičky na hřbitov, abychom zapálili svíčku za jeho zesnulé rodiče. Protože ale manžel pochází z Moravy, kde jeho rodiče žili až do své smrti a kde jsou také pohřbeni, tak to máme přes půlku republiky a proto tam jezdíváme opravdu jen zřídka, většinou jen jednou ročně, a to právě na Dušičky.

Také vás může zajímat ...

Návštěva hřbitova

Tehdy před třemi lety panovalo opravdu vlezlé sychravé počasí, a tak nám cesta autem trvala ještě déle než jindy. Když jsme konečně zaparkovali na parkovišti před hřbitovem, rozpršelo se ještě více.

Naštěstí jsme měli v kufru deštník. Manžel ho roztáhl a držel nad našimi hlavami, zatímco já jsem vzala věnec a svíčku.

Slabý nářek

Cestou na hrob manželových rodičů jsme potkali jen několik málo lidí. Položili jsme věnec na hrob tchána a tchyně, zapálili svíčku a chvíli postáli. Na hřbitově jsme byli už skoro sami. Najednou jsem zaslechla něco jako tichý pláč.

Rozhlédla jsem se kolem a v rohu hřbitova jsem spatřila slabé žluté světlo. Nejprve jsem si myslela, že je od nějaké svíčky, ale pak se začalo zničehonic pohybovat.

Šli jsme blíž

Trochu mě to vyděsilo, a tak jsem na to upozornila manžela. Zaposlouchal se a dal mi za pravdu, onen pláč také slyšel. Rovněž ho zaujalo sem a tam se přemísťující světlo. Vzali jsme se za ruce a pomalu jsme se vydali tím směrem.

Jak jsme přicházeli blíž, viděli jsme, že to matné světlo má podobu malého chlapce. Jakmile jsme došli k hrobu, přízrak nás oslovil. S manželem jsme zůstali stát jako přimrazení.

Prosil nás o pomoc

Přízrak nám pověděl, že je pohřbený v nesprávné hrobce. Prosil nás s pláčem, abychom mu pomohli najít jeho pravou rodinu. Vůbec jsme nevěděli, jak na to reagovat. Přízrak se pak začal vytrácet, až zmizel úplně.

Došlo k záměně?

S manželem jsme poté vyhledali správce hřbitova, ale ten nám toho moc nesdělil. V hrobě, u kterého jsme toho naříkajícího chlapce viděli, podle záznamů skutečně nemělo být pohřbeno žádné dítě.

Možná došlo k nějakému omylu, třeba záměnou uren. Vím, že se takové věci občas stávají. Co se skutečně stalo v tomto případě, ale už nejspíš nezjistíme.

Už jsem ho neviděla

Dodnes mě občas ten úpěnlivý hlásek zemřelého chlapce ve vzpomínkách děsí. Když jsme na hřbitov přijeli loni, tak jsem se k hrobu šla znovu podívat, ale už jsem tam nic podivného neviděla ani neslyšela.

Jsem však přesvědčená o tom, že posmrtný život v nějaké podobě existuje a že i v něm se může člověk cítit ztracený a zranitelný…

Magda L. (55), Praha

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...