Záhadný vlak nás odvezl do úplně cizího světa!

Prožili jsme tajemnou událost, kterou si neumíme vysvětlit.

Možná, že někde kolem nás existují brány, kterými se dá vstoupit do jiných rozměrů.

Kdykoliv někomu vyprávím, co se mně a mému manželovi stalo před pěti lety, myslí si, že si dělám legraci. Občas někdo podotkne, že jsme to asi ten večer přehnali s alkoholem. My jsme ale s Bořkem nevypili ani kapku a opravdu se nám to stalo.

Také vás může zajímat ...

Světlo mezi stromy

Byli jsme tehdy na dovolené na Slovensku. Měli jsme v oblibě se vždycky po nějaké sousední zemi toulat jen tak. Auto jsme nechávali doma, využívali jsme vlaky a autobusy. Chodili jsme také hodně pěšky. Na jedné z takových túr se nám stala nepříjemnost. Ztratili jsme orientaci a dlouho jsme bloudili lesem. Zejména mě se trochu zmocňovala panika, protože se pomalu začalo stmívat.

Ulevilo se mi, když jsme zahlédli mezi stromy nějaké světlo. Sešli jsme dolů z kopce a ocitli jsme se na malém nádraží. Stál tam motorový vlak, připravený k odjezdu. Bořek se snažil zorientovat, kde to jsme, ale všechno bylo nějaké zmatené. Název toho nádraží mu nic neříkal. Na internet jsme se podívat nemohli, neměli jsme signál. Ještě podivnější bylo, že na nádraží vůbec nikdo nebyl.

Jediný člověk, kterého jsme viděli, byl strojvůdce v kabině toho motoráčku.

Bořek zabouchal na okno, ale muž se jen podíval a pak ukázal, abychom nastoupili.

Nikdo nám nerozuměl

Za chvíli se vlak rozjel do temné krajiny. Prožívali jsme s manželem jako dobrodružství, že jedeme neznámo kam. Byli jsme si ale jistí, že musíme dorazit někam, kde bude civilizace a další přípoj. Jeli jsme asi deset minut bez zastávky, když jsme konečně zastavili na nějakém větším nádraží. Čekali jsme, až se motorák znovu rozjede. Po chvíli jsme pochopili, že tady končí. Vystoupili jsme.

Ani tento název nádraží Bořkovi nic neříkal. Na rozdíl od stanice, odkud jsme vyjeli, tu byli nějací lidé. Vypadali ale hodně divně, jako by z jiné doby. Jejich oblečení připomínalo předválečnou dobu. Bořek oslovil jednoho staršího muže. Zkusil to slovensky, ale muž mu vůbec nerozuměl.

Manžel znal více jazyků, mimo jiné angličtinu, němčinu nebo francouzštinu, ale na žádný z nich ten starší pán nereagoval. Připadali jsme si jako v nějakém šíleném, tajemném snu.

Nevěděli jsme, kde se nacházíme a kolem dokola nebyl nikdo, kdo by nám to objasnil nebo nám nějak pomohl.

Zmizely i fotografie!

Zmocňovala se mě ještě větší panika, než když jsme předtím bloudili v lese. Bořek mě uklidňoval, že se přece všechno musí vysvětlit. V tom jsme zaslechli, jak znovu naskočil motor u vlaku, který nás přivezl. Vypadalo to, že se bude vracet zpátky. Rozběhli jsme se k němu. Nikdo jiný z lidí na nádraží nás nenásledoval.

Než jsme nastoupili, udělal si manžel několik fotografií na mobil, aby tu záhadu později mohl vyřešit. Za pár minut už nás vlak odvážel na původní místo. Tam jsme se dlouho nezdržovali a vydali jsme se po silnici, která vedla od nádraží. Šli jsme tak půl hodiny, než se objevilo jedoucí auto.

Zamávali jsme, řidič nám zastavil a byl tak hodný, že nás dovezl až do našeho hotelu, vzdáleného dvacet kilometrů. Cestou jsme se ho vyptávali na to tajemné nádraží, ale muž vůbec netušil, o čem to mluvíme. Bořek mu chtěl ukázat fotky v mobilu. Ke svému překvapení zjistil, že tam už žádné snímky nemá. Dodnes netušíme, co se nám to vlastně oné noci přihodilo.

Bořek tvrdí, že jsme se dostali do nějaké časové smyčky. Náš kamarád, kterého zajímají věci mezi nebem a zemí – a je jedním z mála, kdo nám tu děsivou příhodu věří – zase říká, že jsme překročili hranice mezi dvěma světy. Jedno vím určitě: že se nám to nezdálo. Ten vlak i obě nádraží budu mít před očima až do smrti.

Myslím si ale, že vysvětlení se nikdy nedozvím.

Libuše S., (51), Praha

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj čas na kafíčko

Ve čtvrtek vycházející Můj čas na kafíčko odhaluje strhující životní story slavných hvězd, jejich lásky, prohry, vítězství, spalující vášně, bolestné rozchody, i usmíření a osudové vzestupy i pády těch největších českých i světových legend. To vše a mnohem více najdete v časopise Můj čas na kafíčko.

Komentáře

...