Zjistila jsem, že city dávají našemu životu smysl ve chvílích, kdy svádíme těžký boj s osudem.
Upřímně přiznávám, že se svým životem jsem nebyla nikdy příliš spokojená. Měla jsem za sebou poměrně bouřlivé mládí, kdy jeden vztah stíhal druhý. Už od střední školy jsem kluky střídala takřka jako ponožky. A když jsem odmaturovala a dostala se na vyšší odbornou školu, moje bouřlivost pokračovala. Dvakrát jsem bohužel otěhotněla s tím nepravým a po druhé interrupci mi lékaři sdělili, že děti už nikdy mít nebudu. Pro každou jinou dívku – ženu by to asi nejspíš byla rána, ale u mě mateřské sklony a touhy nikdy nebyly na prvním místě, takže jsem se s tím brzy vyrovnala.
Připadala jsem si sama
Roky plynuly. Ale když jsem oslavila třicítku, začala jsem pochybovat, jestli se ubírám správným směrem. S každým dalším rokem, který mi přibyl, se zvětšovala moje panika. Opravdu chci zůstat věčně sama? Ve skrytu duše jsem začala zjišťovat, že i já bych po svém boku měla ráda muže, který by mě miloval a vážil si mě. Kde ale takového sehnat? Všichni zajímaví a slušní muži už byli ženatí nebo zadaní a kamarádky vodily své první potomky do školky a do školy. A já? Byla jsem a cítila jsem se sama jako kůl v plotě.
Zdravotní problémy
Stačilo by mi tehdy bývalo málo: najít si partnera, se kterým bych si mohla užívat život a necítit se odstrčená na vedlejší kolej. Osud si pro mě ale přichystal mnohem horší průběh.Kolem pětatřicátého roku života jsem začala trpět nezvyklými pocity únavy. Dost mě to zaskočilo, protože jsem do té doby byla hodně temperamentní a plná energie. K tomu se přidaly problémy se zrakem a bolesti hlavy. Občas jsem viděla rozostřeně nebo dvojitě. Řešila jsem to dlouhým spánkem, ale můj stav se moc nezlepšoval. Až když mě oči opravdu hodně trápily, šla jsem k očnímu lékaři.
Ten mě poslal na neurologii.
Lékařská zpráva mě srazila na dno
Dozvěděla jsem se tvrdou diagnózu – verdikt zněl: roztroušená skleróza. Bylo to, jako bych dostala po hlavě kladivem. První reakcí byla panika. Přečetla jsem snad všechny knihy a články, co jsem kde o této zrádné nemoci našla. To, co jsem se dozvěděla, mě srazilo na dno. Pokud by měla nemoc radikálnější průběh, mohla jsem skončit i tak, že budu chodit o francouzských holích nebo budu odkázaná na invalidní vozík!
Snaha o normální život
Dostala jsem nějaké léky a řadu doporučení ohledně stylu života. Poctivě jsem brala prášky a všechno dodržovala tak, jak jsem měla. Můj stav se přechodně o něco zlepšil – delší dobu jsem pak žila normálním životem jako ostatní lidé, jen s neustále utajovaným strachem z toho, co bude dál.
Ataky v podobě silné únavy, velké slabosti nebo částečného a dočasného ochrnutí těla přicházely nanejvýš dvakrát do roka.
Chtěla jsem znát pravdu
V roce, kdy mi bylo jednačtyřicet a už dávno jsem nemyslela na to, že bych si mohla najít nějakého muže pro život, se všechno radikálně zhoršilo. Jednoho dne jsem na ulici omdlela. Byla mi přivolána sanitka a já následně musela být hospitalizována. V nemocnici jsem si poležela skoro čtvrt roku a ke své hrůze jsem zjistila, že od prvních dnů nemůžu vůbec hýbat dolními končetinami. Také prognóza lékařů nebyla moc optimistická. Chtěla jsem, aby mi věci říkali na rovinu, ale bylo hrozně těžké je unést. Ve dvaačtyřiceti letech jsem pak skončila v invalidním důchodu.
Všechno mi už bylo jedno
Byla jsem na dně, říkala jsem si, že život skončil a do jisté míry jsem nacházela chabou útěchu alespoň v tom, že jsem si ho v mládí dostatečně užila. Ujišťovali mě sice, že moje odkázání na vozíček nemusí být definitivní, i když se nemoci nikdy nezbavím. V té době mi na tom ale už nezáleželo.
Naštěstí nechtěl odejít
Když se mi pak ozval Luboš, jeden z mých dávných partnerů z mládí, odpověděla jsem mu, ale nenapsala jsem, jak na tom ve skutečnosti jsem. Jednoho odpoledne nečekaně zazvonil u mých dveří. První reakcí, kterou jsem v jeho očích četla, byl pochopitelně šok. Chtěla jsem, aby odešel a málem jsem se rozbrečela. Nenechal si to však vymluvit. Zůstal a já po počátečním studu a nedůvěře pochopila, že láska opravdu nezná čas a překážky.
Znovu zamilovaná
Luboš mě navštěvoval čím dál častěji. Najednou jsem zase měla pro co a pro koho žít. Určitě právě to se nejvíc projevilo na částečném zlepšení mého zdravotního stavu. Mohla jsem se čas od času znovu postavit na nohy a když jsem se příliš nepřemáhala, zvládla jsem přejít pokoj. Později, když mě Luboš vezl venku na procházce, jsem dokázala stát bosýma nohama v trávě a vnímat, jak může být život i za těchto podmínek krásný. Luboš je se mnou dodnes a já jsem mu za to vděčná.
Teď už vím, že když se život zachová krutě, vždy je šance na nějaké zlepšení!
Radka M. (54), severní Čechy
