Poslední roky jsem se honila za láskou jako divá. Marně, pana „božského“ jsem nelapila. Objevil se až náhle, ve chvíli, kdy jsem to vůbec nečekala.
Slova mojí kamarádky Evy jsem nemohla dostat z hlavy: „Nesmíš tolik tlačit na pilu. Zkus si prostě užívat života a svobody a chlapy neřeš. Však on se ten pravý objeví. Jen tomu musíš dát čas...“ Uplynulo několik týdnů a život ukázal, že Eva měla pravdu.
Sama mezi závějemi
Byl začátek ledna. Vracela jsem se domů z jižních Čech, kde jsem trávila víkend u známé. Už od rána bylo počasí jako na horské dráze. V noci mrzlo, takže po ránu připomínaly silnice i chodníky kluziště.
Dopoledne se střídalo silné sněžení s azurovou, slunečnou oblohou. Když jsem pozdě odpoledne konečně vyrazila směr Praha, začalo hustě sněžit a do toho se přidal silný vítr. Měla jsem pocit, že mé malé autíčko téměř poletuje po silnici.
Volant jsem svírala tak silně, až mi zbělely klouby na prstech. Jela jsem po prázdné silnici, kolem mě jen pustá, zasněžená krajina, když v tom se na displeji zničehonic rozsvítila kontrolka ukazující stav nádrže.
„No není možné!“ nevěřícně jsem na ni koukala a poslouchala hlasité pípání: „Vždyť jsem včera tankovala! Kde tady teď asi seženu benzin?“ Zoufale jsem se rozhlížela kolem sebe a pravou nohou šlapala na plyn.
„Že já, nána, jsem si nekoupila dálniční známku. Teď jedu pustinou, kde lišky dávají dobrou noc a kde není ani živáčka,“ nadávala jsem si polohlasně. Ujela jsem asi tři kilometry, když motor škitl. Auto ještě pár metrů poskočilo a pak zůstalo uprostřed zasněžené silnice stát.
Táhl mě na laně za sebou
Vzala jsem do ruky mobil a zavolala kamarádce Evě. Nic lepšího mě nenapadlo: „Co mám teď dělat?“ Eva se zamyslela: „Najdu ti číslo na asistenční službu a pošlu ti ho smskou.“ Ve chvíli, kdy mi pípla smska, za mnou zastavilo auto.
Vystoupil z něj vysoký muž a vydal se ke mně. Stáhla jsem okýnko. „Co se stalo? Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se mile. V několika bodech jsem mu nastínila situaci. „Zapomeňte na asistenční službu. V kufru mám tažné lano, zaháknu vaše auto za své a dovezu vás k nejbližší pumpě.
“ Vděčně jsem se na něj usmála a pomohla mu auto zajistit. „Mimochodem, já jsem Milan,“ představil se, než usedl za volant. „Líba,“ odpověděla jsem. „Nedáš si kafe, než pojedeš dál?“ zeptal se Milan, když mi natankoval nádrž.
„Ráda,“ řekla jsem: „ale pod jednou podmínkou.“ Tázavě pozvedl obočí. „Zvu tě.“ „Dobře,“ souhlasil: „ale v tom případě mám taky jednu podmínku. Společná večeře. Uvařím, cokoli si řekneš.“ Druhý den večer jsem k Milanovi přišla na vepřové kotlety.
Lepší jsem nejedla. A není divu. Milan je totiž profesionální kuchař – můj kuchař, který mi uvaří, cokoli si poručím, ať je ráno nebo večer.
Líba H. (44), Benešov
