Vdávala jsem se mladá. Ne proto, že bych musela, ale za nás to zkrátka bylo běžné. Moji rodiče byli přísní a drželi mě zkrátka. Můj muž Petr byl o patnáct let starší a choval se ke mně tak trochu jako rodič. Byl inženýr, vydělával dost, a tak jsem brala jako samozřejmost, že se o peníze staral on. Dávala jsem mu svou výplatu a on mi odměřil částku na domácnost. Já pracovala jako švadlena, ale ne moc dlouho. Brzo po svatbě se nám narodil první syn Milan a s dvouletým odstupem ještě dva další Roman a Radeček. A za tři roky po Radečkovi ještě dcerka Terezka. Byla jsem s nimi na mateřské, dokud to jen šlo.
Kasu držel on
Manžel se o nás hezky staral a já byla spokojená. Otěže jsem mu nechala i poté, co Terezka nastoupila do školky. Jak děti rostly, občas si ze mě dělaly legraci, že se chovám jako ve středověku a měla bych být samostatnější. Ale mně to tak, jak to bylo, vyhovovalo. Žádné velké změny se nekonaly, ani když děti vyrostly a opustily domov. Pravda, hlavně dcerka mi často promlouvala do duše, že bych měla být samostatnější nebo mi dala nějaké peníze navíc. Já je ale stejně dala do opatrování Pepíkovi. Vždycky, když jsem něco potřebovala, řekla jsem si mu. A on mi buď peníze dal, nebo řekl, že musí nejdřív našetřit. To se nezměnilo, ani když jsme šli, nejdřív manžel a po něm i já, do důchodu. Neměli jsme se špatně, i když trochu jsme se uskrovnit museli. U nás v domě se platily velké částky na fond oprav, energie také byly čím dál dražší. Navíc jsme se snažili trochu přilepšit i dětem.
Jedenáct vnoučat
Vždyť jsme od nich měli celkem jedenáct vnoučat! Minulý rok jsem oslavila sedmdesáté narozeniny, manžel osmdesáté páté. V poslední době marodil se srdíčkem, ale doufala jsem, že se z toho dostane. Bohužel, v osudu měl psáno něco jiného. Měsíc po narozeninách zemřel, tiše, v klidu, ve spánku. Byl to pro mě šok. V první chvíli jsem vůbec nevěděla co dělat, pak jsem se pustila do zařizování pohřbu. Pomoc dětí jsem odmítla. Musela jsem se něčím zaměstnat, měla jsem pocit, že když nebudu nic dělat, zblázním se. Jak by měl pohřeb vypadat, jsem věděla. Párkrát jsem o tom s Pepíkem mluvila. Hrob jsme měli koupený, šlo jen o to, zařídit obřad. Musím říct, že mě nemile překvapilo, kolik to všechno stálo. Ne že bych chtěla na manželovi šetřit. To ne. Jen jsem se o takové věci jako je cena rakve, obřadu nebo pohřbu do země nezajímala. Děti mně chtěly dát nějaké peníze, ale já byla proti. Říkala jsem si, že jsme celá léta žili skromně, a tak máme našetřeno. Jenže se objevil problém. Všechny účty byly na manžela, já neměla ani dispoziční právo, nic. Doma jsem nějakou hotovost sice dala dohromady, ale to stačilo tak na pohřeb. Nakonec jsem děti nechala, aby mi pomohly s hostinou po pohřbu, ale abych na ni přispěla a nezůstala úplně bez peněz, musela jsem prodat pár mincí z manželovy sbírky.
Neměla jsem kde brát
Jenže to nejhorší mě teprve čekalo. Pár týdnů po pohřbu jsem strávila několik dní u každého z dětí, nemohla jsem se ale dočkat, až budu zase doma. Tam na mě ale za dveřmi vybafla hromádka účtů. Manžel totiž všechno platil na poště, složenkou, internetu nevěřil ani jeden z nás. Naštěstí mi v těch dnech přišel důchod. Ulevilo se mi, že mohu účty zaplatit. Jenže když jsem to udělala, zůstala mi na měsíc jen pětistovka a nějaké drobné. Věděla jsem, že to není napořád. Jenže manžel zemřel bez závěti, a tak bylo jasné, že vyřizování pozůstalosti nějaký čas potrvá. K penězům na účtě jsem se dostat nemohla a vyřízení vdovského důchodu bylo také v nedohlednu. Rozhodla jsem se, že to vydržím. Byla to koneckonců moje chyba. Celý život jsem všechno nechávala na Radkovi a teď se mi to vrátilo. Navíc děti mi to říkaly, že bych měla být samostatnější. Mohla jsem si za to sama, tak jsem to musela sama vydržet.
Měla jsem plán
Zkontrolovala jsem spíž, spočítala, kolik mi zbývá peněz a utáhla jsem si opasek. Bylo to těžké, ale říkala jsem si, že těch pár měsíců to vydržím. Jenže pak mělo narozeniny jedno vnouče, druhé, třetí... Když jsem nechtěla, aby děti zjistily, do jaké kaše jsem se dostala, musela jsem koupit alespoň nějaké malé dárky. I ty mi ale udělaly díru do rozpočtu. Účty jsem každý měsíc jakž takž poplatila, ale na jídlo už mi nezbývalo. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než vždycky večer za tmy zajít ke kontejnerům za obchodním domem, kam vyhazovali prošlé potraviny. Styděla jsem se strašně, jenže hlad byl silnější. Kdoví, jak dlouho by to tak šlo, kdyby mě u popelnic jednoho dne nenačapala kamarádka. A ještě než bylo poledne, dala vědět mým dětem, že něco není v pořádku. Na to, co nastalo, nevzpomínám ráda. Děti se na mě totiž strašně zlobily. Ale nakonec pochopily, že jsem to celé myslela dobře.
Snažím se pomáhat
Než se vyřešila závěť a vdovský důchod, platily děti všechno za mě.A mně začalo docházet, jak krutý osud může k nám seniorům být. Teď už jsem na tom dobře. Navíc jsem začala v centru pro seniory pomáhat těm, kdo ztratili partnera, aby se nedostali do potíží jako já.
Anna O. (71), Náchodsko .
