Smutek ze ztráty milované osoby byl navíc zatížen velkou záhadou.
Už dlouhá léta se nad naší rodinou vznášel stín jedné tragické události. Stalo se to, když jsem byla ještě mladá – tehdy mi bylo něco přes dvacet. Oba rodiče pocházeli z početných rodin, takže jsem měla několik tetiček a strýčků. Tetu Alenu jsem měla asi ze všech nejradši, i když jsem jí moc často nevídala; bydlela totiž daleko od Prahy. Na každou její návštěvu jsem se těšila. Když jsem byla malá, strávila jsem u ní několikrát týden na prázdninách. Teta byla rozvedená a bezdětná, ale neustále měla dobrou náladu. Byla to spíš starší kamarádka než nějaká dospělá osoba, před kterou je nutné mít se na pozoru.
Nikdy ho nedopadli!
O to větším šokem pro mě bylo, když mi jednoho dne matka se slzami v očích oznámila, že teta Alena je po smrti. Nechtěla jsem tomu věřit. A ještě víc mě zarmoutilo, když jsem se dozvěděla, že zemřela násilně. Někdo jí v noci v jejím bytě uškrtil. Další dny jsem trávila v slzách a na pohřbu jsem se málem citově zhroutila. Strašně dlouho mi trvalo, než jsem se vyrovnala se smrtí člověka, se kterým jsem si tak rozuměla. V průběhu dalšího života jsem často na tetu Alenu vzpomínala, i když už jsem měla dost svých starostí a radostí, se svatbou, s manželstvím, s dětmi. Vždycky mě mrzelo, že ona se už tohoto vývoje nedožila. Jejího vraha bohužel nikdy nedopadli. V rámci rozvětveného příbuzenstva jsem zažila ještě několik dalších úmrtí, ať už přirozenou cestou jako u babiček a dědečků nebo kvůli nehodám. Dva z mých bratranců se zabili při autohaváriích. Nikdy jsem ale necítila takové dojetí a takovou ztrátu jako u tety Aleny.
Probouzela jsem se uprostřed noci
Od její smrti uplynulo už čtvrt století, když se mi o ní začaly zdát podivné sny. Poprvé to bylo v den smutného výročí jejího úmrtí. Probudila jsem se zpocená a rozechvělá. Manžel se vzbudil také a říkal mi, že jsem ve spánku křičela. Bál se, jestli nejsem nemocná. Uklidnila jsem ho, že se mi jenom zdál hrozný sen. Za několik dnů se to ale opakovalo. Připadalo mi, že mi teta chce něco říct, jenže mluvila hrozně tiše a já jsem jí nerozuměla. Cítila jsem se kvůli tomu zoufale. Neměla jsem tušení, proč mi právě nyní, po takové době, vstupuje do snů. Neustále se to zhoršovalo, ty sny byly stále intenzivnější a já se z nich – ke znepokojení manžela – probouzela stále častěji. Dospělo to dokonce tak daleko, že mi vadilo i to probouzení, protože přišlo vždy ve chvíli, kdy už jsem tetě Aleně začínala rozumět. Pak jednoho dne manžel odjel na služební cestu a já zůstala doma sama. Syn byl na výletě s kamarády, dcera také přespala u spolužačky z gymnázia.
Řekla mi celou strašnou pravdu!
Tentokrát byl sen nejsilnější a nepřerušil se. Slyšela jsem tetu jasně, jak říká, že onoho osudného večera za ní přišel jeden z mých bratranců a chtěl půjčit peníze, protože se zadlužil při hraní na automatech. Choval se agresívně a když ho teta odmítla, došlo k potyčce, při které opilý bratranec využil svoji fyzickou převahu. Možná jí nechtěl přímo zabít, ale stalo se to. Zahladil pak stopy tak dokonale, že ho nikdy nevypátrali. Ze snu jsem se probudila bez obvyklého napětí a nervozity. Najednou jsem se cítila klidně. Věřila jsem, že to, co jsem se od tety dozvěděla, je pravda. A také jsem věděla, že se její případ už nikdy nevyřeší, protože oním vrahem byl jeden z těch bratranců, kteří se zabili v autě. Nikdy víc už se mi o tetě nezdálo. Její duše mi sdělila to, co jí tížilo. Já jsem o tom řekla jenom těm z mých blízkých, u kterých jsem si byla jistá, že se mi nebudou vysmívat nebo mě mít za blázna. A vím, že žádný zlý skutek nezůstane nepotrestán, protože vyjde najevo i na onom světě.
Drahomíra N., (58), Ostrava
