Moje chvilka pohody

Ženu ničili podlí duchové

Kdybych u toho sama nebyla, nevěřila bych. V zapadlém starožitnictví žila parta duchů, která terorizovala nebohou prodavačku.

Staré předměty mě fascinovaly stejně jako moji maminku a babičku. Vždycky jsme se dohadovaly, odkud dotyčná věc pochází a jaká se k ní váže minulost a legenda. K mé radosti to po nás zdědila i moje dcera Karolína.

Stejně jako já, tak i ona byla přesvědčená o tom, že staré věci mají náboj a jsou obklopeny zvláštní magickou aurou.

Krásné skvosty

Asi před osmi lety jsme se s dcerou přestěhovaly na okraj města do třípokojového bytu ve starém činžáku, který jsem zdědila po své pratetě Tonče. Jednou odpoledne jsme se šly projít vesnicí a narazily jsme na obchod se starožitným nábytkem.

Přestože byla sobota, bylo otevřeno. Vešly jsme dovnitř a s nadšením procházely čtvercovou místností. Rozhlíželi jsme se kolem sebe a obdivovaly všechny ty předměty kolem nás. Každou z nás zaujalo něco jiného.

Náhlý chlad

Po několika minutách, kdy jsem si zaujatě prohlížela jedno houpací křeslo, jsem měla najednou pocit, jakoby vše kolem mě ožilo. Najednou jsem slyšela praskání vycházející ze staré masivní truhly a přísahala bych Bohu, že všechna zrcadla se zamlžila.

Pak jsem ucítila, jak kolem mě proudí ledový vzduch. V tu chvíli se na mě dcera podívala. Z jejího pohledu jsem vyčetla, že cítí to samé, co já. Aniž bychom si cokoli řekly nebo naznačily, rozběhly jsme se ke dveřím. Vyběhly jsme ven a utíkaly až na konec ulice. Tam jsme se zastavily.

Pozoruhodný příběh

„Bože!“ vydechly jsme obě. „Stalo se vám něco?“ zeptala se žena, která šla zrovna kolem. Zakroutily jsme hlavou. Ona se na nás však stále tak podivně dívala a pak řekla něco, co nás doslova šokovalo.

„To ti duchové, že ano? Ti vás tak vylekali.“ Překvapeně jsme na ni zamrkaly a ona začala vyprávět. „V tom krámu pracuje moje známá. Už od prvním den, kdy tam nastoupila, měla pocit, že ji někdo sleduje. V jednu chvíli se zadívala do starého zrcadla.

Čím déle do něj hleděla, tím více byla přesvědčená o tom, že se v něm odráží obličej staré ženy. Prý vypadala jako čarodějnice. Když se zvedla a chtěla zrcadlo odnést pryč, tak jí v tom jakési síly zabránily.“

Poslala duchy pryč

S dcerou jsme na ženě visely očima. „A to v tom krámu i přesto zůstává?“ Žena si povzdychla a přikývla. „Nemá na výběr. Živí dvě děti a nemůže si dovolit přijít o práci. Ale sama vidím, jak se to na ní podepisuje.

Někdy ji vidím na ulici, jak se s někým hádá, jenže tam nikdo, kromě ní není. Začíná bláznit!“ S dcerou jsme se po sobě podívaly. Věděly jsme, že musíme té ubohé ženě nějak pomoci. A přesto, že jsme na duchy moc nevěřily, moje maminka měla známou, která tvrdila, že umí s duchy mluvit.

Zavolaly jsme jí a požádali ji, aby za námi přijela. Asi třikrát se sama zavřela v onom krámku. Co přesně tam prováděla, dodnes nevíme. Jedno je ovšem jisté. Po její návštěvě se tam už žádné tajemné síly a bytosti z onoho světa neobjevily.

Iva O. (48), Jeseník

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)
reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden