Byl to pohledný kluk a do naší vesnice jezdil v létě k babičce a dědečkovi. Byl z Prahy! To mě okouzlovalo. Že je z hlavního města, velký světák, elegán.
Ale to není všechno. Také hrál úchvatně na klavír. O vážné hudbě jsem nevěděla nic, poslouchala jsem populární písničky z rádia, ale když hrál na klavír on, rozbušilo se mi srdce. V létě hrál každý večer. Musel hodně cvičit, měl patrně velice ctižádostivé rodiče, kteří z něho chtěli mít slavného klavírního virtuóza. Okno do obývacího pokoje bývalo za vlahých letních večerů otevřené dokořán. Stála jsem s Danou, to byla moje nejlepší kamarádka, pod oknem a poslouchala tóny, které jako by pršely na mou zamilovanou hlavu.
Byla jsem pro něj vzduch
Děti z vesnice tvrdily, že je Michal frajírek, že je přehlíží, že se s nikým nebaví. Já s nimi nesouhlasila. Říkala jsem si, že má duši umělce a že je tím pádem plachý, a tak se stydí děti z vesnice oslovovat. Ráno chodíval s babičkou nakupovat do konzumu, později s dědou a psem na procházku po lese. Po obědě si četl a odpoledne a večer hrál na klavír. Měla jsem to přesně zmapované. Což mi nebylo vůbec nic platné. Nevěděl, že existuji. Bylo mi jasné, že si najde holku v Praze. Bylo mi bezmála sedmnáct a trpěla jsem čím dál většími komplexy. Byla jsem přesvědčena, že mě bude přehlížet navždy.
Vánoční přání
V prosinci jsem oslavila sedmnácté narozeniny a v době vánočních svátků jsem „hlídkovala“ poblíž dotyčného stavení, protože Michal s rodiči nikdy neopomněli babičce s dědou popřát hezké Vánoce. Schovaná za zasněženým smrkem jsem pozorovala, jak přijíždí jejich nablýskané embéčko a za husté chumelenice můj idol vybíhá, aby otevřel vrata. Měl kapuci a silnou bundu, vlastně jsem z něj neviděla vůbec nic, ale i přesto jsem byla okouzlena. Pak zajeli na dvůr a dlouho očekávané podívané byl konec. Šourala jsem se domů, pozorovala sněhové hvězdičky padající z oblohy a zoufale si přála, aby se stal zázrak a my dva jsme se dostali k sobě.
Nápad za všechny peníze
Uběhlo několik měsíců a nastalo léto. Cosi v mé hlavě udělalo cvak a spásná myšlenka se dostavila. S Danou jsme zjistily, že mladý hudebník občas chodívá k večeru k rybníku. V klidném, nejodlehlejším koutě pod vrbičkami si natáhne deku a rozevře knihu. „Tak to je jasný!“ prohlásila jsem šťastně. „Už vím, jak na to. Budu předstírat, že se topím. On mě vytáhne a seznámíme se.“ Namouduši, nic lepšího mě nenapadlo, a to jsem o našem seznámení usilovně přemýšlela několik let. Na Danině tváři jsem spatřila jen rozpaky, nadšení veškeré žádné. „No, nevím,“ prohlásila s velkými pochybnostmi v hlase. „Mně to geniální nepřipadá.“ Trochu jsem se urazila, čekala jsem uznalá slova chvály. „Máš něco lepšího?“ tázala jsem se mrazivě. Neměla. Bylo tedy rozhodnuto.
Všechno jsme naplánovaly
Plavky jsem si raději půjčila od jedné ze spolužaček, sama jsem vlastnila prastaré, pro účel seznámení naprosto nepoužitelné. Zkoušela jsem si je u zrcadla celé hodiny. Padly mi pěkně. Přes ně jsem oblékla svoje nejlepší letní mini šatičky. V daný čas jsme se s Danou spiklenecky plížily k vodě. Dana měla za úkol schovat se za prastarou vrbu a situaci monitorovat.
Poskakoval na břehu
Byl teplý letní večer, rybník téměř opuštěný, virtuóz ležel ve svém koutě. Dana se skryla, já jsem rádoby elegantně kráčela k vodě a předstírala, že hudebníka ve vrbičkách vůbec nevnímám. Shodila jsem šatičky, vklouzla do rybníka a po chvíli začala přesně podle plánu zoufale volat o pomoc. Virtuóz dle předpokladů zmateně vyskočil, ale dál už se choval podivně. Zoufale poskakoval po břehu a naříkal: „Ale já neumím plavat!“ Vtom se přiřítil jeho děda – nevšimly jsme si, že je dnes také přítomen. Stokilové tělo v pruhovaných trenýrkách bylo překvapivě rychlé. Odtáhl mě ke břehu, a když mě poznal, překvapeně poznamenal: „Šárko, vždyť ty přece plaveš jako ryba!“
Chtělo se mi umřít
On i jeho vnuk na mě zírali jako na zjevení. Taková ostuda! Samozřejmě všechno prokoukli. Děda utrhl žlutý vodní kosatec a podal ho vnukovi se slovy: „No tak jí ho dej, troubo. Když se kvůli tobě topí.“ Chtělo se mi umřít. S kosatcem a strašně se smějící Danou jsem se smutně ploužila domů s dalším plánem. Zabít se.
Pozvání na rande
Ráno jsem se rozhodla, že nevstanu z postele. Jenže v půl desáté klepala na dveře moje máma s tím, že potřebuje dojít pro čerstvou mátu. Když jsem šla kolem plotu, všimla jsem si něčeho neuvěřitelného. Kdosi tam zastrčil několik žlutých vodních kosatců. Byly zabalené do mokrého papíru, na němž bylo napsáno: „Budeš se večer zase topit?“ Srdce mi vyskočilo do krku. Je to pozvání na rande? Ano, bylo to pozvání na rande. A čekal nás nádherný společný život. Ale to jsme na první schůzce ještě nevěděli.
Šárka R. (63), Zlín
