Už moje maminka mi vždycky říkala, že i při sebevětší hádce by člověk neměl z domu odcházet s prásknutím dveří. Bohužel přesně to se nám s Tomášem stalo.
Buch! Dveře práskly a za chvíli bylo slyšet řinčení skla. Vyběhla jsem na chodbu. Zrcadlo, které donedávna viselo na zdi, se válelo roztříštěné na kousky po dlaždicích. Sedm let neštěstí! Napadlo mě okamžitě.
Lomcoval mnou vztek. A za to všechno může Tomáš. Ztropil zbytečnou ranní scénu a pak ještě odešel s prásknutím dveří.
Věčná Itálie
Naše manželství bylo od samého začátku dost výbušné. Vášnivě jsme se milovali, ale stejně vášnivě jsme se dokázali i pohádat. A pak šťastně usmířit. Jenže postupem let zmizela ta jiskra, která by rozdmýchávala takové ty „italské hádky „ s dobrým koncem.
Teď už jsme na sebe štěkali doopravdy. A dokázali jsme se hádat kvůli kdejaké hlouposti. Při bouřlivých debatách jsme si pak jeden na druhém vybíjeli své frustrace a zlost. Dokázali jsme být k sobě neskutečně hrubí.
Kompromis nenastal
I po letech manželství, kdy už naše děti odešli z domu, jsem se snažila naše věčné hádky mírnit. Opravdu upřímně jsem hledala kompromis a chtěla jsem vždy naše dohady zavčas ukončit.
Od dětství mi totiž babička říkávala, že i když se sebevíc zlobím na všechny a na celý svět, nemám z domu odcházet bez rozloučení. Jeden prý nikdy neví, co se může venku stát.
Babi měla pravdu
Sbírala jsem tedy střepy z rozbitého zrcadla a nahlas stále nadávala. Byla jsem ještě pěkně v ráži, když zazvonil zvonek u dveří. Myslela jsem, že se vrací Tomáš. A tak jsem zprudka otevřela dveře, přichystaná mu pěkně vynadat.
Místo toho tam stál nějaký cizí chlapík, zřejmě zdravotník. „Vašeho manžela porazila tramvaj, vezou ho do nemocnice. Můžete jet za ním s námi.“ Chvíli jsem stála jak přimrazená. Pak jsem začala lítat po bytě a bezmyšlenkovitě házet Tomášovi věci do tašky. „Paní, to stačí. On zatím toho moc potřebovat nebude.“ Snažil se mě zastavit zdravotník.
A nyní až do smrti
A měl pravdu. Manžel se zaklínil pod tramvaj tak nešťastně, že přišel o obě nohy. Měl ještě další zranění, ale přežil. Statečně bojoval o svůj život v nemocnici i později na rehabilitaci.
Věděl moc dobře, že pod tramvají skončil díky vlastní nepozornosti. Řidička, která se zhroutila a skončila na psychiatrii, za nic nemohla. Neštěstí nešlo zabránit. Tedy vlastně šlo. Kdybychom se byli nehádali. A o to právě jde. Manžel dospěl k závěru, že za jeho neštěstí asi mohu já.
Žije jinde
Tomáš se z rehabilitačního střediska nechal převést rovnou do pečovatelského domu. Jak tam tak rychle získal místio a jak si všechno vyřídil nevím. Pravděpodobně mu pomohly naše děti. Od manžela se nic nedozvím, protože se mnou nekomunikuje.
Náš vztah definitivně vyřešil. Na rozvodu netrvá, ale žít a vídat se se mnou rozhodně nechce. Už je to rovných pět let. Stále doufám, že se naše vztahy obnoví. Moc bych si to přála. Možná, za dva roky, až vyprší těch sedm smolných let.
Vendula O. (58), Brno
