Manželovi jsem se přestala líbit a vyčítal mi moji nadváhu. Tak jsem se rozhodla radikálně zhubnout a vzala jsem to zkratkou!
Slyšet denně, jak to sluší kolegyni a jak je pěkně štíhlá naše sousedka, by asi nebavilo nikoho. Manžel prostě na mě nenechal nit suchou. Nejdřív jsem se na něho nezlobila, protože měl pravdu. S přibývajícími lety přibývala i moje váha.
Prostě, co nové kalhoty, to nová, bohužel větší, velikost. Jednou jsem se ale naštvala. Vytáhnul totiž krabici s našimi fotkami a začal mě srovnávat s tou mladou štíhlou dívkou, kterou jsem kdysi bývala.
Rozzlobilo mě to. Přece po mě nemůže chtít, abych po třech dětech a třiceti letech v práci, byla jako v osmnácti.
Omdlela jsem z hladu
„Ty už vážně nevíš, jak bys mě ponížil. Podívej se na svůj pupek!“ zařvala jsem a práskla dveřmi. V ložnici jsem se rozbrečela. To jsem opravdu taková obluda? Při pohledu do zrcadla jsem si odpovědí jistá nebyla.
A tak jsem na internetu našla asi tisíc diet, které bych mohla hned od zítřka držet. Žádná mi ale neslibovala rychlé a radikální zhubnutí. Nakonec jsem si umínila, že když už hladovět, tak pořádně. Nasadila jsem si půst.
První den mi bylo špatně a druhý ještě hůř. Pila jsem jen zeleninovou šťávu a vodu. Nic jiného. Vydržela jsem to týden a potom omdlela v práci. Nikdo nic netušil a tak mi zavolali sanitku. Probrala jsem se v posteli na interním oddělení. V ruce zavedenou umělou výživu a na nočním stolku podnos s jídlem.
Sympatický pacient mě cpal bonbóny
„Jste jen vyčerpaná. Nebojte, my vás tady dáme dohromady!“ utěšovala mě taková milá paní doktorka. Chodila za mnou denně a moc hezky jsem si s ní vždycky popovídala. Skoro jako s kamarádkou.
O propuštění ale nechtěla ani slyšet. Prý, mám si odpočinout a užívat si lenošení. A tak jsem si užívala. Dokonce jsem mohla chodit do malého parčíku uvnitř areálu nemocnice. Jednou jsem se spokojeně vyhřívala na sluníčku, když si ke mně na lavičku přisednul takový sympatický pán v pěkném županu .Nabídl mi bonbón z bonboniéry a vyptával se na důvod mojí hospitalizace. Nakonec se rozesmál.
Na kritiku manžela kašlu
„Vy přece nejste vůbec tlustá! Jste pěkně zaoblená, jako ženy na Rubensových obrazech!“ Potěšilo mě to a tak jsem další čokoládové bonbóny neodmítla. Začali jsme se na naší lavičce scházet každý den dopoledne, jinak bychom se neviděli, protože on byl z úplně jiného oddělení.
No, nebudu to tajit. Dali jsme se dohromady. Z nemocnice jsem se vrátila o pár kilo těžší a o mnoho šťastnější. A manžel? Může si v opuštěném bytě obdivovat, koho chce. Já už o jeho uznání nestojím!
Šárka M. (55), Přelouč
