Vnučka odjela ke kamarádce na víkend, ale domů se nevrátila. Prý si chce užít svobody! Vydali jsme se ji hledat a našli ji tam, kde bychom to nečekali.
Po třech vnucích jsme se konečně dočkali s manželem vytoužené holčičky. Vnučky! Byla krásnější než obrázek. Zlaté vlásky a oči modré jako studánky. I její rozpustilí bratři a bratranci si ji zamilovali. Všichni byli o dost starší a tak se chovali k Martince jako k nějaké malé princezničce. Rodiče byli z jejího narození víc než nadšení, natož my, pyšní prarodiče!
Byla čím dál náročnější
Martinka rostla jako z vody a dělala nám jen radost. Po úspěšné maturitě začala studovat vnučka vysokou školu. Sama si ji zvolila a sama také zařídila. O nic jsme se nemuseli starat. Přesto, nebo právě proto, začaly problémy. „Babi, holky se mi smějí, že jsem taková buranka vesnická. Že nemám nic kloudného na sebe!“ povzdychla si Martínka s očima upřenýma do telefonu. Zde si na velkém displeji prohlížela jakési oblečení, pod nímž se skvěly nebetyčně vysoké ceny. Ani jsem těm částkám nemohla uvěřit! „Martinko, a ty ceny jsou v korunách?“ ptala jsem se nedůvěřivě, přestože jiná měna mě nenapadala. „Babi, a v čem by asi tak ty ceny byly? V rublech? Nebo zlotých?“ smála se tak trochu pohrdavě. „Jsem to ale popleta!“ přiznala jsem a šla do šuplíku pro peníze, abych jí na něco hezkého přidala.
Pořád si jen stěžovala
Vnučka peníze přepočítala a dala mi na usmířenou pusu. Rázem mi bylo lépe! Každá její návštěva mě něco stála. Ona opakovala stále stejnou písničku: „Naši mi na nic nedají, naši nemají, brigáda mě neuživí.“ Nedalo se nic dělat, šla jsem si promluvit s dcerou. Ta vůbec nic netušila! „Ale vždyť mi dáváme Martině spoustu tisíc! A platíme jí kolej i jídlo. Nic naplat, luxusní hadry si prostě kupovat nemůže,“ durdila se její máma a já ji chápala. Její nejstarší syn stavěl dům a ten mladší zrovna čekal rodinu. Nemohla dávat věčně peníze jen rozmazlené dceři. I můj manžel byl téhož názoru: „Tu holku jste prostě rozmazlili!“ Zapomněl říct, že i on měl na tom svůj podíl. Byl to on, kdo jí pravidelně kupoval všechny hračky, na které si ukázala. A telefony, tablety a šminky…
Z ničeho nic zmizela
S vnučkou jsem se dohodla, že bude od nás s dědou dostávat kapesné a víc nic. Moc se na to netvářila! „Holka to pochopí. Je chytrá a rozumná!“ utěšoval mě manžel, když jsem se mu svěřila s předtuchou, že se něco stane. Bohužel, nemýlila jsem se. Martínka odjela na víkend ke kamarádce a už se nevrátila. Jen poslala vzkaz, že je dospělá, a bude si dělat, co chce. Dcera si zoufala a zeť také. Mysleli, že jejich dcera přeruší studium a nastoupí někam do práce. Ale i oni se mýlili. „Martinka se ztratila. Je nezvěstná!“ plakala dcera a zeť se k ní málem přidal. I on byl zoufalý. Manžel se na ty dvě hromádky neštěstí nemohl dívat: „Pojedeme tu holku nezdárnou hledat! A hned!“
Jeli jsme ji hledat
Byla jsem ráda, že nejede sám. Sbalila jsem náhradní oblečení a vyrazili jsme do neznáma. Vůbec jsme netušili, kde vnučku hledat. Neznali jsme její kamarády ani nevěděli, co by mohla mít za lubem. Naše první kroky vedly na kolej, kde ještě před týdnem bydlela. Tady ale všichni krčili jen rameny. Nic nevěděli, nebo se alespoň tak tvářili! Obešli jsme postupně asi dvacet pokojů a všude slyšeli to samé. Netušíme, nevíme, neznáme… Ztrápeně jsem si sedla na schody a hledala lahvičku s pitím. Ani jsem si nevšimla paní, která se postavila nade mě. „Slyšela jsem, co se vám stalo. Chtěla bych vám něco říct, ale neurazte se!“ řekla tichým hlasem a rozhlížela se ustrašeně kolem sebe. Byla to uklízečka, co přišla na večerní směnu. Mluvila špatně česky, občas jsem jí ani nerozuměla! To, co mi řekla, mě šokovalo.
Našli jsme ji
„Paní, ty holky si tady vydělávají jako…no, lehké ženy, nebo jak se to u vás říká…“ Potom mi ještě řekla, kam bychom se s mužem měli jít podívat. Jen o dvě ulice dál! Kvapně jsme se s ní rozloučila. Nechtěla jsme se kvůli takovému nesmyslu hádat. V autě, kde již manžel seděl, jsem mu vše vypověděla. Než jsem stačila konstatovat, jaká je to hloupost, nastartoval auto a jel určeným směrem. Zastavil před nenápadnou vilkou s hezkou zahrádkou. Vysoký plot a kamera u vrat dávaly tušit, že to není jen obyčejný dům. „Počkej tady,“ zavelel manžel a hnal se dovnitř. Trvalo skoro hodinu, než se vrátil k autu. Za ruku táhnul Martinu!
Zatím seká dobrotu
Skoro jsme ji nepoznala. V luxusních minišatech, blonďaté paruce a vysokých podpatcích si nebyla skoro podobná. Ani nepozdravila. Naštvaně se schoulila na zadní sedadlo a během cesty tvrdě usnula. Nemusela nám nic vysvětlovat. Ani manžel nezabíhal do podrobností. Nechtěl mě ranit víc, než bylo nutné. Doma jsme Martině nařídili, aby o svém dobrodružství před rodiči nemluvila. Ti byli ráno tak šťastní ze shledání, že se ani moc nevyptávali! Martinka si dala od školy na rok pauzu. Začala chodit do práce a vážit si každé poctivě vydělané korunky. Možná se do školy vrátí, ale my ji rozhodně nutit nebudeme!
Eva A. (71), Ostrov
