Jsem tetička starostlivá a chtěla jsem té holce pomoct. Jenomže teď je to navzdory mé upřímně míněné snaze ještě horší, než to bylo.
Moje neteř Šárka trochu zaspala, pokud jde o zakládání rodiny. Tak dlouho jsem jí při rodinných oslavách a setkáních dávala otázky typu „Tak co, holka, už máš ženicha?“ až už bylo skoro pozdě. Ale pak si našla jednoho… takového troubu, nemůžu to jinak říct. A ten její Pepíček byl prý hrozné nemehlo v intimní sféře, abych tak kulantně řekla, víte, co tím myslím. Každopádně jim to nešlo, hlavně pokud jde o výsledek toho snažení. Zkoušeli počít dítě dva roky, pak dokonce začala Šárka chodit na kliniku, aby přišla do jiného stavu, dávali jí tam nějaké pilulky a zmrazili vajíčka, prostě dělali, co mohli. A tenhle Pepíček vzal najednou uprostřed toho snažení a lopotění do zaječích. Říká se tomu dezerce a na vojně se prý takoví zbabělci střílejí. Také bych ho zastřelila, být svou neteří, ale raději jsem se rozhodla, že jí poradím, jak se má do té akce s početím správně pustit.
Akce seznamka
Vzít to za správný konec, to byl pokyn dne. A já jsem na internetu našla seznamku, do které se přihlašují také různí bohatí cizinci. Tedy tehdy jsem předpokládala, že bohatí. Jsem přece jen ze staré školy a cizinec pro mě bývalo synonymem pro slovo „boháč“. Jak se ukázalo, ne vždy tomu tak musí být. A hlavně slovo „boháč“ zase tak často není ve spojení s výrazem „štědrý“. No, ale popořadě… Zájemců bylo dost, Šárka sice nebyla zrovna dívka v rozpuku, ale žádná šereda. Z osmnácti ucházejících zájemců jsme vybrali tři, se kterými šla na schůzku. Tedy, ne najednou, to se rozumí. Vyřadila postupně jednoho, který byl sice Ital, ale prý nějak divně páchl a potil se. Pak poslala k vodě Řeka… tedy toho mohla poslat přímo do řeky, že ano. On prý byl podobný případ, ale ještě mu bylo cítit z pusy. No, holka si zkusila.
Pán s domem
A třetí byl nakonec docela ucházející uchazeč. Holanďan. Štramák v pěkném autě, prý se snažil dokonce mluvit trochu česky, což bylo roztomilé, ale uměl asi tři jazyky, takže anglicky samozřejmě plynně a angličtinu moje neteř ovládá. On tady Dook už nějakou dobu žil, v Praze pracoval pro pobočku své firmy. Měl prý už nějaký vztah za sebou, ale to je prý minulost. Brzy se nám pochlubil, že má za Prahou domeček, takže jsme si říkali, že na tom špatně nebude ani v Holandsku. Takže spolu chodili z čisté lásky asi půl roku a všechno šlo podle plánu. A zdálo se, že součástí plánu může být i ona nečekaná zpráva, se kterou jednoho dne Šárka přišla: „Teto, jsem v tom!“ Spráskla jsem ruce a obě jsme radostí skákaly. Tedy Šárka už raději opatrně. „Už jsi mu to řekla?“ ptala jsem se neteře. „Ne, ty jsi první, ani naši nic nevědí, vždyť víš, že jsi můj největší spojenec, že to pečeme spolu!“ To mě samozřejmě potěšilo. Teď jenom abychom to dotáhli do konce… Měla za úkol to Dookovi sdělit a vymysleli jsme takový hezký způsob – koupili jsme malinkou panenku a s tou se Šárka vydala k němu domů. Prý byl notně překvapený, cože tam dělá, když se dosud scházeli jen u Šárky. Takže prohlásil, že má doma strašný nepořádek a zatáhl ji do hospody na rohu. Tam Šárka vybalila „miminko“, zamávala na něj tou panenkou a on vykulil oči hrůzou a pak se hned toho svého výrazu sám lekl a dělal jakoby nic, dokonce se pokoušel o křečovitý úsměv. On totiž s jejím těhotenstvím nepočítal, když, jak mu říkala, že s početím takové problémy a musela se léčit.
Jde mu o to dítě?
A to je asi tak všechno, kam jsme to se Šárkou, pokud jde o sehnání chlapa pro život dotáhly. Dítě se narodilo, krásný kluk, Šárka je dva měsíce doma na mateřské a chlápek z Holandska se za ní, tedy za děckem, občas, tak dvakrát do týdne zastaví. Koupí někde nějakou hračku, nebo dudlík nebo podobnou drobnost, chvíli si s Tomáškem hraje, pak řekne, že už je moc hodin, že nemá tolik času, sebere se a maže. Jsem z té situace značně nervózní, a to hlavně proto, že v tom mám tak trochu prsty. Holanďan se nemá k tomu, aby si ji vzal, a dokonce ani k tomu, aby s ní bydlel. A nejhorší je, že ani neprojevuje zájem o to, být zapsán v matrice jako otec dítěte! To je ovšem už na pováženou a se Šárkou jsem na to téma měla vážný rozhovor. A ona je vůči němu tak tolerantní! Prý, že to má čas a že on Dook jí prý občas dá nějaké peníze na nákup, tak vlastně nějaký zájem projevuje. A navíc, nechce na něj moc tlačit, co kdyby se naštval…
Matka se bojí
Kdyby se naštval? Co by mohl udělat? Podle Šárky třeba vzít děcko a ujet s ním pryč. No, stává se to, ale to jsou hodně divoké případy. To přece nejde, to by ho také mohli zavřít! Ale ona si to myslí. A označit jako otce jeho se zdráhá. Ale jak potom může vymáhat nějaké alimenty? Prý snad na uznání otcovství je ještě nějaký čas, ale co když mezitím zmizí? Horko mě polilo, když jsem si na katastru nemovitostí zjistila, že na tom jeho domě má podíl nějaká ženská! Asi ta jeho bývalá, se kterou to údajně skončil. A kdoví, jak to je! Bude to ještě hodně zapeklité. Ovšem nejhorší je, že Šárka se ke všemu staví tak laxně... Stejně jako váhala se sháněním partnera, teď neví, jestli má Dooka se svým dítětem vůbec spojovat. Jemu to takhle více než vyhovuje, to je jasné. S dítětem si pohraje, dá holce občas nějakou tisícovku a má pocit kdovíjak není šlechetný. Ale není. Je lakomý. A mám pocit, že s tou svou předchozí známostí se nerozešel.
Zuzana (56), Liberec
