Ne zrovna typicky český vzhled napovídá, že NELE BOUDOVÉ (48) proudí v těle horká krev. Však je po tatínkovi napůl Tunisanka s původním jménem Neila Nadžár. Exotické kořeny mohou za její temperament a taky odlišný pohled i přístup k životu.

Stáří je pro většinu společnosti strašák. Nele Boudové vadí, že se všechno soustředí jen na mladé generace. „Všichni chceme pomáhat dětem a tváříme se, že stáří neexistuje,“ stěžuje si. Sama během návštěvy Himalájí proto adoptovala chudého starého muže.

„Získal si mě svým příběhem a lidskostí. Neměl nic. Neměl ani na léky.“ Jejím úkolem je posílat mu pravidelně peníze. Nejde ale o žádnou velkou částku. „Je to pár tisíc ročně. Lidi tam žijí v úplně jiných podmínkách, než jsme zvyklí my. Jsou schopni snížit své potřeby na naprosté minimum,“ vysvětluje herečka. Nakonec ovšem, snad aby snahu pomáhat náležitě vyvážila, přeci jen adoptovala i devítiletého mnicha. „Setkali jsme se náhodou při návštěvě kláštera. Stačil jeden dlouhý pohled z očí a bylo to jasné,“ popisuje seznámení s chlapcem, kterého chce podporovat ve snaze stát se spisovatelem.

Hlavní impuls

K cestování do neobvyklých míst herečku přimělo mimo jiné uvědomění, že život někdy skončí. Kvůli cestovatelským plánům dokonce razantně omezila svá divadelní angažmá. Pomyslným spouštěčem k akci byla smutná rodinná událost. „Z takové té životní lenivosti mě probralo úmrtí tatínka. Byl to pro mě těžký zásah. Stála jsem tváří v tvář smrtelnosti a uvědomila si i tu vlastní,“svěřuje se. „Ten prostý fakt, že ani můj život nebude trvat věčně a že mi utíká pod rukama a přitom toho chci ještě tolik stihnout.“ To byl pro herečku zásadním startérem.

Žádný strach

Stáří a smrt je podle Boudové potřeba vnímat jako přirozenost, ne se tvářit, že neexistuje. „Když vám zemře někdo blízký, je to vždycky smutné, nikdy na to nejste připravení. Proto se snažíme to co nejrychleji vytěsnit. V tom děláme velkou kulturní chybu,“ tvrdí. Podle ní je naopak potřeba přijmout smrt mnohem víc do života a ne vytěsňovat staré lidi na okraj společnosti, abychom je neměli na očích. Herečka považuje téma stáří a stárnutí za tak důležité, že by v nějaké formě mělo být součástí školních osnov.

„Mělo by se učit už ve škole, jak se vyrovnat s vlastní smrtelností. Vždyť senioři nám svou existencí připomínají každý den, že život je konečný.“ Vyrovnat se s úmrtím tatínka Nelle pomohlo hlavně to, že zemřel doma.

„Byla pro mě velká útěcha, že jsem se o něj mohla postarat. Plynule jsem se tím srovnala a opustil mě strach, jež jsem ze smrti měla.“