Při pohledu na krásnou herečku Janu Švandovou (72) každého napadne otázka, jestli náhodou nevynalezla elixír mládí. Kupodivu v tom prý nejsou žádné zázraky moderní medicíny nebo předražené krémy, má na to jiný recept. Našla se v roli babičky, díky čemuž omládla o desítky let.

Má nějaké plastiky?

Jana snad každým dnem mládne před očima. Obléká se podle francouzské módy, je vždycky elegantní a šik, upravená a s dobrou náladou. „Oblečení si vybírám sama, nikdo mi s tím nepomáhá. Mám pár osvědčených obchodů, kam na ty věci chodím. Některé jsou dražší, jiné zase levnější, různě si to kombinuji. Už ale vím, co mi lichotí a co naopak ne,“ prozradila Švandová. Nejenže jí k mladistvějšímu věku dopomáhá mladší manžel Pavel Satorie (70), vedle něhož se cítí jako dvacetiletá studentka, ale také její životní role babičky: „Je to moc hezké mít takové pokračovatele rodu. Jsem šťastná babička. Užívám si, a když mám čas, jsem s děvčaty. Já jsem taková ta babička, která pro ně jezdí do školy, vyzvedává je. Večery moc hlídat nemůžu, protože hraji. Ale jak to jde, jsem nejraději s nimi,“ řekla. Je vidět, že její elixír mládí funguje a nepotřebuje ani žádnou plastiku. To, že se cítí šťastná v roli babičky a na svá vnoučata se upnula, možná souvisí také s tím, že sama má jen jedno dítě.

Lituje toho, že má jen jednoho potomka

I po letech údajně velice lituje jedné věci. A čím je starší, tak tím si to uvědomuje čím dál víc. „To, že mám jen jedno dítě, je moje citlivá stránka. Pokud v životě opravdu něčeho lituju, tak toho, že jsem neměla dětí víc,“ líčí Jana. O svého syna Huberta (41), který humanitárně pomáhá v zahraničí, má proto velký strach. „Je to těžké. Na první misi syn odjel na Ukrajinu, následoval Afghánistán, Uganda, Čečensko a Pakistán,“ vyjmenovává Švandová země, které její syn navštívil. Když si pak našel manželku ve Velké Británii, která má stejné zaměstnání jako on, začalo Janě docházet, že syn už se zpátky do České republiky nevrátí, maximálně jen na občasné návštěvy. Ale mýlila se, protože po narození vnuček je už přece jen o něco klidnější, neboť se rodina nakonec usadila v Praze a do zahraničí odjíždí jen na krátké intervaly. Vnučky tak Jana považuje za své další děti, na které nedá dopustit. Jejímu synovi to ale podle všeho nevadí. Je rád, že se o vnoučata tak hezky stará.