K herectví se dostal relativně snadno a vlastně spíš náhodou. Žádné velké herecké ambice neměl, dokonce tvrdí, že na něj herectví spadlo jako kus balkonu. Dodnes se lépe cítí s lidmi, se kterými vyrůstal a které zná od dětství, než na večírku po premiéře.
Ani žádnou vysněnou roli nikdy neměl, přesto už v sedmnácti letech natáčel pod vedením režiséra Karla Kachyni (†79) něžný snímek Lásky mezi kapkami deště. „Nikam jsem se nedral, byla to velká náhoda, prostě jsem tam zapadl typově,“ říká. Točil spoustu filmů, zatímco v divadle, které je jeho velkou srdeční záležitostí, hrál tehdy třetího vzadu. Na to, jaký ohromný rozdíl je mezi filmovým a divadelním herectvím, musel přijít sám, ač předtím absolvoval konzervatoř. Navzdory evidentním úspěchům mnohokrát přemýšlel o tom, zda by se uživil jinak, kdyby přišel nějaký propad. Došel k smutnému zjištění, že neuživil. Zručný není, kdyby prý cokoli postavil, spadlo by to do pěti minut. Ještě v patnácti netušil, čím bude, do čeho se pustit. Bavilo ho hlavně judo. Pak přišly Lásky mezi kapkami deště, a bylo rozhodnuto.
