S Kamilem jsme se poznali na střední škole. Od prvního momentu to mezi námi jiskřilo. Po matuře se naše cesty rozdělily. Odjel studovat do Prahy a já myslela, že už ho nikdy neuvidím…

„Takže je to tutovka? Opravdu opustíš naši rodnou vísku a odstěhuješ se do Prahy?“ Bratr Jáchym pořád nemohl uvěřit mému rozhodnutí. Pousmála jsem se a pokrčila rameny. „Už to tak vypadá. Vždyť víš, že jsem odsud chtěla vždycky vypadnout.

Maloměsto prostě není pro mě. Chci roztáhnout křídla a pracovní nabídka, kterou jsem v té advokátní kanceláři dostala, přijde jednou za život. Taková se prostě neodmítá.“ Bratr mě poplácal po rameni. „Však já vím.

Přeju ti to a jsem na tebe fakt pyšnej. Jen se mi bude stýskat.“ Objala jsem ho. Jáchym patřil k těm typům lidí, kteří své city najevo příliš často a rádi nedávají. Proto, když tohle řekl, tak už to něco znamenalo.

„Zítra jedu do Prahy na otočku. Mám schůzku v realitce a jdeme omrknout několik bytů k pronájmu. Nechceš jet se mnou?“ Bratrovy oči se rozsvítily. „No jasně.“ Jako bych úplně četla jeho myšlenky. „Ale ať tě ani nenapadne, že mi to budeš znechucovat a na všech bytech hledat mouchy.

“ Jáchym se ušklíbl a nasadil nevinný výraz. Dloubla jsem ho do žeber, jako když jsme ještě chodili na gympl. „Dobře, fajn. Slibuju,“ řekl a zasténal bolestí.

Cesta do velkoměsta

Druhý den dopoledne jsme nabrali v bráchově staré Fordce směr Praha. „Zaparkuju v garážích nákupního centra a na Václavák dojedeme metrem nebo tramvají, souhlasíš?“ zeptal se, když jsme minuli ceduli s nápisem hlavního města.

Na rozdíl ode mě, bratr v Praze tři roky studoval, takže se tam poměrně dobře orientoval. Realitní kancelář v ulici kousek od Václaváku jsme našli snadno. Jen, co jsme vstoupili dovnitř, už se k nám hnal s napřaženou rukou majitel realitky.

„Dobrý den,“ pozdravil. Když jsme se vzájemně představili a potřásli si rukama, spustil vodopád slov. „Mám pro vás připravenou prohlídku hned pěti bytů. Dva jsou 1+1 a tři 2+kk. Ty dvoupokojové jsou o trochu dražší, zhruba o tisícovku měsíčně,“ pokračoval a do ruky mi vtiskl papíry s popisem a fotografiemi jednotlivých bytů.

„Je pouze na vás, kterým začneme. Samozřejmě pojedeme společně naším firemním autem. Akorát s vámi pojede můj kolega, protože já mám ještě nějaké schůzky.“ Kývla jsem a znovu si prohlédla papíry s byty. Navrch jsem dala jeden 2+kk nacházející se v blízkosti Podolské vodárny.

„Tenhle se mi líbí nejvíc,“ řekla jsem a ukázala ho bratrovi. „Hmm, nevypadá špatně,“ řekl neurčitě. „Kolem je hezké prostředí a na metro je to jen pár minut MHD,“ prohlásil majitel realitky a zavolal na kolegu, že jsme připraveni.

Setkání v realitce

Dotyčný si vzal z věšáku kabát a ze stolku klíče od auta a připojil se k nám. „Dobrý den,…“ Uprostřed věty zmlkl a vytřeštil na mě oči. „Izabelo!“ Pozorněji jsem si prohlídla jeho tvář a rozsvítilo se mi.

Vždyť to je Kamil, moje první velká láska! Místo, abychom si potřásli rukama, jsme se víc než přátelsky objali. Srdce mi začalo hlasitě být a cítila jsem zvláštní vzrušení. A to jsme se neviděli přes dvacet let.

„Jestlipak cítí to samé?“ napadlo mě. „Co vy tady?“ zeptal se, když jsme se pustili. „Ségře je najednou naše městečko až moc malé, tak se rozhodla přesídlit rovnou do hlavního města.“ Kamil se na mě podíval.

„Vážně?“ Evidentně ho ta zpráva potěšila. „Tak pojďte, omrkneme ty byty.“

Jiskření nezmizelo

Prohlídky bytů jsme sfoukli raz dva. I když jsme se byli podívat na všechny, jasno jsem měla hned po prohlídce prvního bytu v Podolí. „Takže můžu připravit smlouvu? Bereš ho?“ ujišťoval se Kamil.

Přikývla jsem. „Je přesně podle mých představ.“ Kamil se usmál a po chvilce ticha se zeptal, jestli bych s ním večer nezašla na večeři. „Šla bych moc ráda, ale nemám tu kde spát, ani tu s sebou nemám žádné věci.

“ Kamil jen mávl rukou a předal mi klíčky od bytu. „Když budu mít tvůj podpis, tak nocleh není problém. A pokud jde o zubní kartáček, drogerií je v Praze víc než dost.“ Bratr zpovzdálí přihlížel našemu tokání a potutelně se pousmíval.

„Myslím, že to Kamil vymyslel parádně,“ řekl. „Tak po víkendu, ségra!“ dodal a vypařil se dřív, než jsem stačila cokoli říct.

Svatební přípravy

Bratr to odhadl naprosto přesně. Po večeři jsme s Kamilem skončili v jeho bytě, ze kterého jsme skoro celý víkend nevytáhli paty. Kamil jen párkrát vyběhl do večerky v ulici pro nějaké jídlo a pití.

Jinak jsme ho strávili v objetí na pohovce nebo v posteli. Týden nato jsem se přestěhovala do svého nového bytečku, ale jen nakrátko. Po půl roce mě Kamil požádal o ruku a já se nastěhovala k němu. Jo, a v létě se budeme brát…

Izabela N. (40), Praha