Zákaz vystupovat v televizi, v rozhlase i v milovaném dabingu srazil Václava Vosku (†63) na kolena. Podle jeho blízkých dokonce stál za jeho předčasným odchodem.
Pro pracovitého člověka jakým Václav Voska byl, nebylo snad většího trestu, než když přišel o možnost dělat práci, která byla bez nadsázky jeho životem. Po převratu v roce 1949 odešel z Národního divadla, což nebylo podle jeho kolegů rozhodně samosebou. „Podle mne to bylo z politických důvodů,“ mínil kdysi Voskův kolega a kamarád Rudolf Pellar (†87). Václavu Voskovi byl totiž komunismus naprosto cizí, byl hluboce věřícím člověkem a někdo takový byl tehdy na první scéně zkrátka nežádoucí. Často si prý Pellarovi stěžoval, jak je to vůči němu sprosté a nefér. Ten se ho snažil povzbudit a říkával mu, že přece nejde o život. „Musíš sice žít v téhle době, ale nic ti vlastně neschází,“ říkával. Jenže o ten život nakonec přece jen doopravdy šlo.
