Antonín Slováček (77) přišel na svět ve zlínské čtvrti Malenovice. Na dětství vzpomíná rád. “Zůstal jsem tam až do osmé třídy, kdy jsem chodil do měšťanky. Bylo to krásné. Chodívali jsme s kamarády na Malenovský hrad a na koupaliště Riviéra.” Když se tam teď vrací, nikdo mu neřekne jinak než Tondo.

Pro zdejší není a nikdy nebude Felix. “Tato přezdívka vznikla až na střední škole,” vysvětluje umělec. K hudbě ho vedla maminka, přála si, aby hrál na klavír nebo na housle, avšak syna to nebavilo. Ale když mu bylo patnáct, oslovil ho klarinet, doma sice žádný neměli, ale půjčil mu ho kamarád z konzervatoře. Když už bylo jasné, že Antonín-Felix bude hudbu studovat, jeho tatínka to rozlítostnilo. Přál si, aby byl ze syna doktor. Aby také ne, vždyť sám pracoval jako obvodní lékař. “Dlouhé roky pak říkával, že chtěl mít syna lékaře a nakonec má doma komedianta. Pak se s tím smířil a byl rád,” vzpomíná hudebník. Absolvoval kroměřížskou konzervatoř a JAMU v Brně. Na kontě má více něž pět set nahraných desek a dva miliony prodaných nosičů. Od roku 1983 je šéfdirigentem Big Bandu Felixe Slováčka. Když je mu smutno, k hudbě se neuchyluje, spíš si zajde na dvě deci a hudbu si jen představuje. “Emotivní okamžiky jsou spojené s hudbou,” říká. “Na pohřbu všichni začnou brečet, když spustí muzika.”