Naďa Urbánková
*30. června Nová Paka
Zpěvačka Naďa Urbánková (76) v sobě nosila od dětství zrůdné rodinné tajemství. Dlouhých 62 let nikomu nevyzradila, pod pohrůžkou smrti, že ji její vlastní otec znásilnil.
Někdo se zmítá v kotrmelcích po většinu svého života a okolí se diví, jak je to jen možné. Často však nemají ani tušení, co se za takovým chováním skrývá, co spouští tu smyčku opakujících se chyb v životě. To přesně je případ i zpěvačky Nadi Urbánkové (76), která po řadu let naprosto popírala událost, která se odehrála, když jí bylo pouhých 9 let. Pomyslnou roušku tajemna ze svého dětství sňala až v knize Dušana Spáčila A příště lépe (2011). Naprosto otevřeně se v ní svěřila čtenářům, že ji její vlastní otec znásilnil.
Nevědost a výhružka smrti
Tatínek byl velmi vážně nemocen se srdcem, už když se Naďa narodila. Jeho nemoc se stále zhoršovala, až musel přestat pracovat. Vždy, když přišla ze školy tak si k němu sedla na postel a svěřovala mu zážitky z celého dne a recitovala mu básničky. Jeden návrat ze školy však byl úplně jiný. Zpěvačka na něj vzpomíná v knize takto: „Jednou mě ale táta vzal nahoru na půdu, kde jsme jako všichni ostatní měli seno a nějaké harampádí. Sedl si tam na židli a řekl mi: Pojď sem a posaď se na mě. A prostě mě znásilnil,“ vypodobnila temnou kapitolu svého života v knize. „Vůbec jsem tehdy nevěděla, co se děje. Hrozně to bolelo. Ani do tváře jsem mu neviděla, seděla jsem k němu zády. Začala jsem nejdřív plakat a pak strašně moc křičet. Tak, až se vyděsil a nechal toho. Nakonec jsem vylítla, utíkala pryč. On na mě řval, že jestli to někomu řeknu, tak mě zabije,“ popsala Naďa Urbánková svůj zážitek.
Hrozba devítiletou dívenku tehdy tak zastrašila, že skutečně tuto událost na nějaký čas naprosto vytěsnila z hlavy. Pravděpodobně i díky tomu, že otce velice milovala, ale asi také proto, že brzy po této události zemřel, a to dokonce v její přítomnosti. Jako obvykle, když přišla ze školy, posadila se k němu na postel a recitovala mu úryvky z vánoční besídky, náhle však přestal dýchat. Duchapřítomně s ním začala třást, ale k životu ho již nepřivedla.
Z milovaného tatínka se stal nenáviděným
S nikým o tom do určité doby nikdy nemluvila. Pojmenovat onu událost dokázala až v době dospívání. „Když se tenkrát na vesnici dívka vdávala, bylo jasné, že musí být panna. Ptala jsem se, co to je být panna – a ty starší a zkušenější mi to vysvětlily. Příšerně jsem se tehdy vyděsila,“ vyjadřuje ve svých vzpomínkách. Začala si uvědomovat, co otec vlastně spáchal. Již jen ve vzpomínkách začala svého otce nenávidět. Začala propadat panickým strachům, že se nedokáže nikdy zamilovat, že se nevdá, až se prozradí, že již není pannou.
Trauma se objevilo v nové podobě a ve své hrůznosti se rozrostlo tak, že s největší pravděpodobností tato vzpomínka ovlivnila její vztah k mužům, se kterými odmítala mít jakýkoli fyzický kontakt až do svých devatenácti let.To, aby nerozpoznali její „nepoctivost“. Na vesnici se říkávalo, že dívka, která přijde o panenství před manželstvím je lehkých mravů a jaksi je vyřazena ze společnosti slušných lidí. Takto pokořené mladé ženy mají pocit vypáleného cejchu. Nemohlo tomu být jinak ani v případě dospívající Nadi. O tom, že ji otec v jejích devíti letech znásilnil, mlčela celých 62 let. .
