Jsou věci mezi nebem a zemí, kterým člověk uvěří teprve tehdy, když je vidí na vlastní oči.
První manželství mého syna Honzy dopadlo špatně. Po dvou letech se rozvedl. Naštěstí neměli děti. Se svojí ženou měli pronajatý byt, který po rozvodu opustili, a Honza si hledal nové bydlení. Na to, co následovalo, dodnes vzpomínám jako na děsivou zkušenost.
Myslel si, že má halucinace
Nový malý byt si našel Honza celkem brzy. Hned jsme se tam jeli s manželem podívat a pak jsme synovi pomáhali se stěhováním. Netušila jsem, jaké tajemství v sobě ten půdní byteček ukrývá. Začalo to necelý týden poté, co Honza začal v novém bydlení žít.
Jednoho dne mi zavolal a já už z tónu jeho hlasu poznala, že se něco děje. Přičítala jsem to nejprve porozvodovým záležitostem, ale šlo o něco jiného. Syn nejprve nechtěl přesně říct, o co jde. Bál se totiž, že mu nebudu věřit. Došlo totiž k tomu, že na zdi obývacího pokoje se začaly objevovat záhadné nápisy.
Honzu to vyděsilo a myslel si, že má nějaké halucinace. Nápisy se postupně střídaly; prý to vypadalo, jako by je tam někdo neviditelný maloval. Budily dojem, že jsou vytvořeny krví. Syn se na ně nejprve jen díval a potom si dodal odvahu a přistoupil ke zdi.
V tu chvíli prý nápisy zmizely. Honza měl pravdu v tom, že jsem mu to povídání nejprve moc nevěřila. Podezřívala jsem ho dokonce, že je možná opilý. Zeptala jsem se, co ty nápisy vyjadřovaly. Odpověděl, že šlo o slova, která nedávala smysl.
Na fotce byly jen šmouhy
S manželem jsme pak jeli Honzu navštívit, ale byt vypadal úplně normálně. Můj muž si o tom také myslel své, dokonce se trochu bál, jestli se z toho stresu způsobeného rozvodem náš syn nějak nehroutí. Řekl Honzovi, že pokud by se ještě taková věc opakovala, tak ať ty nápisy vyfotí.
Na synovi jsem ale viděla, že něco skutečně musel vidět a že si nevymýšlí. Další týden se pak nic nedělo. Odjeli jsme s manželem na víkend ke známým, když mě opět zastihl synův telefonát. Roztřeseným hlasem mi Honza řekl, že nápisy se objevily znovu a bylo jich ještě víc.
Když je chtěl ale vyfotit, tak vždycky zmizely. Měla jsem nutkání se za ním hned vypravit, jako matka, která cítí, že její potomek je v nějaké nouzové situaci. Zatím jsem jen Honzu uklidnila a navrhla mu, ať přijede za námi. To také udělal.
V mobilu nám pak ukázal trochu rozmazanou fotografii, na které skutečně bylo znát na zdi bytu nějaké šmouhy. Nikdo z nás – ani já s manželem, ani naši známí – si nedokázal vysvětlit, co by to mohlo být. Mě to definitivně přesvědčilo, že si syn nevymýšlí, můj muž měl nadále pochybnosti.
Raději si našel jiné bydlení
Manžel se nabídl, že jednu noc u syna v bytě stráví. Nebylo samozřejmě jisté, jestli se zrovna v tu dobu děsivé nápisy objeví. Přesvědčila jsem ho vlastně já, protože jsem věřila, že si Honza opravdu nevymýšlí.
Předpokládala jsem spíš, že se nic nestane a tak jsem byla zaskočena, když mi ještě téhož večera můj muž volal. Došlo k tomu, že nápisy spatřil i on. Teď už bylo evidentní, že v tom půdním bytě straší. Honza začal hledat nové bydlení.
Našel ho celkem brzy a onen byt se vrátil do nabídky realitní kanceláře, přes kterou syn tento byt získal. O těch nápisech ale Honza nikomu raději neřekl, aby nevypadal jako blázen.
V dalším bytě už se nic takového nepřihodilo a dokonce si díky tomu druhému stěhování našel novou partnerku, která bydlela ve stejném paneláku…
Marcela N., (60), Karlovy Vary
