V rozvalinách domu jsem potkala děsivé zvíře

Chtěla jsem si zkrátit cestu přes les. Déšť mě vehnal do opuštěného domu. Nebyla jsem sama, kdo se tam před nečasem ukryl.

Nebylo to prvně, co jsem si krátila cestu přes opuštěnou samotu ve chvíli, kdy mi ujel autobus. Většina z místních to tak dělala, a to nejen ve dne, ale i v noci. Pro ty, kdo cestu znají, to není nebezpečné. Nejsem už nejmladší, tak než jsem vyšlapala strmý sráz k lesu, byla už tma. Po nebi se proháněly cáry mraků, hvězdy tu a tam vysvitly a měsíc se blížil k úplňku.

Jeho světlo osvětlovalo celou krajinu. Z opuštěného statku byl překrásný výhled. Zastavila jsem se a kochala se pohledem na světla naší vesnice. Stačilo jen sešplhat kopec, a byla jsem doma. Do ticha se ozvalo zahoukání sýčka. Bydlel nejspíš v nedaleké zřícenině a právě se probudil. Vítr, který se proháněl po kopci, přihnal najednou déšť a já se musela ukrýt do rozvalin.

Oči mu svítily ze tmy Přímo proti mně se z tmavého kouta domu rozsvítily dva žhavé uhlíky.

Také vás může zajímat ...

Zkoprněla jsem.

Je to zvíře nebo snad duch?

Do ticha se ozvalo temné zavrčení. Velký pes! Pomyslela jsem si. Komu patří nebo je to pes toulavý? Zaštrachala jsem v tašce. Byl tam nákup. Hodila jsem před sebe špekáček, co jsem koupila. A pomalu začala couvat z domu ven. Zvíře se přiblížilo. Přestávalo pršet a vyšel zase měsíc. Nemohla jsem uvěřit svým očím – ve svitu měsíce jsem jasně viděla, že to zvíře není pes, ale vlk.

Nedokázala jsem od něho odtrhnout oči. Tomu nikdo neuvěří, říkala jsem si, až budu vyprávět, že jsem viděla živého vlka ve volné přírodě. Dívali jsme se vzájemně do očí, a já mu hodila další tři buřtíky i točeňák. Vlk se náhle otočil a rozběhl se pobořenou zdí pryč. A já vyrazila k domovu. Nikdo z vesnice ani doma mi nevěřil.

že jsem potkala vlka.

Legenda se potvrdila

Dlouho si ze mě dělala celá vesnice legrácky. Vlci totiž u nás, jak se všeobecně vědělo, nežijí. Tak tomu bylo celé tři roky, než jsem se konečně dočkala. To ráno se vrátil z lesa místní myslivec a s nadšením vyprávěl, jak sledoval na posedu nedaleko pobořeného statku vlčata. Hrála si na louce. Měsíc svítil jasně a byl u nich tak blízko, že se nemohl splést.

Ani myslivci ale místní nevěřili, vysvětlili si jeho zážitek tím, že se nadral, a kdo ví, co viděl. Bylo pro mě, a hlavně pro něho, velké zadostiučinění, když se v médiích před nedávnem objevila zpráva, že se do našich lesů vlci vrátili.

Od té doby se nám dvěma u nás na vesnici už nikdo neposmívá.

Libuše (54), Zlínsko.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...