Náhodně vyslechnutý rozhovor měl pro mě zásadní dopad.
Pár kilo navíc jsem měla už v dětství. Tehdy to nebylo tak strašné, tím spíš, když jsem v době dospívání byla vyvinutější než ostatní dívky. Brala jsem svoji postavu jako něco normálního a neřešila ji. Stejný přístup jsem měla ke své hmotnosti i v dospělosti – až do jednoho dne.
Hodně mě to zaskočilo
Postupně jsem nabrala docela dost kilogramů po dvou těhotenstvích. Protože to ale mému muži nevadilo a netrpěla jsem žádnými zdravotními problémy, neřešila jsem to. Lidé na mě byli většinou milí, jak v soukromí, tak v práci.
Jednoho dne jsem ale nechtěně vyslechla rozhovor tří kolegů. Bavili se v kuchyňce, aniž by tušili, že jsem na chodbě. Moje jméno vysloveně nepadlo, bylo mi to však jasné. Jak rozhovor pokračoval, cítila jsem se stále více nepříjemně.
Poslouchala jsem, jak se pánové shodují na tom, že bych byla celkem pěkná ženská, kdybych neměla takovou nadváhu. Zazněla i slova jako „tlustá“ nebo „líná“. Málem jsem se rozbrečela.
Vrátila jsem se do kanceláře a snažila se nedat na sobě nic znát. O vyslechnutém rozhovoru jsem pak několik dní přemýšlela. Střídaly se ve mně vztek a hanba. Dospěla jsem k rozhodnutí, že se svými kily něco udělám.
Vážně mě to bavilo!
Udělala jsem menší rodinný průzkum, zda bych měla zhubnout. Všichni byli příliš zdvořilí, než aby mi to řekli přímo, nikdo však neprotestoval. Začala jsem na sobě pracovat. Upravila jsem svůj jídelníček a více jsem se pohybovala.
K procházkám jsem si přidala i běh. Byla jsem překvapená, jak mě to všechno baví. Zpočátku to nebylo jednoduché a tělo mě bolelo, ale jak jsem si zvykala, tak jsem získávala novou chuť do života.
Shodila jsem celkem dost kilogramů a největší odměnou pak pro mě bylo, když jsem znovu zaslechla dva z oněch tří kolegů při jejich rozhovoru. Tentokrát oceňovali, jak jsem na svůj věk zkrásněla. Ten den jsem si pak venku dala kolečko běhu navíc!
Jana V. (55), Mělník
