Člověk se cítí bezmocný, když se seběhne několik nepříjemností najednou.

Loni jsem si prožila horké chvilky, kdy jsem opravdu nevěděla, co mám dělat. Nejhorší ze všeho bylo, že se mi to stalo v daleké cizině!

Bez znalosti angličtiny

Můj bratr se před časem přestěhoval do Austrálie. Seznámil se totiž přes internet s jednou krajankou, která tam už léta žila. Udržovala jsem s ním dál kontakt, rozjet se za ním tak daleko jsem si ale netroufala. Nakonec mě ale přemluvil. Posbírala jsem odvahu, obrnila se trpělivostí před dlouhým letem a cestu jsem nakonec nějak zvládla. Nikdy jsem sama takhle daleko v zahraničí nebyla. Mám navíc jednu nevýhodu: neumím jazyky, ty mi prostě nejdou. Anglicky dokážu říct tak maximálně „yes“ nebo „no“. Věřila jsem, že nebudu nucena k žádnému jednání, kde bych jazyk potřebovala. Jenže hned po příletu do Sydney se na mě začala lepit smůla.

Nevěděla jsem, co dělat!

Nejprve jsem zjistila, že mi nepřišla zavazadla. Na svůj kufr jsem u pásu čekala marně. Začala jsem panikařit. Jak a kde to mám reklamovat, když se nedomluvím? Jedinou šancí byl bratr, který na mě měl čekat u příletů. Byly tam zástupy lidí, ale bratra jsem bohužel nikde neviděla. V té chvíli jsem netušila, že se mu porouchalo auto a musel volat odtahovou službou. Měla jsem slzy na krajíčku. Připadala jsem si naprosto ztracená, jako bezbranné malé dítě. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Spása přišla nečekaně. Najednou jsem zaslechla někoho, jak mluví česky. Rychle jsem mezi lidmi našla dotyčného pána a vyrazila jsem směrem k němu. Byl to Čechoaustralan, který tam také čekal na přílet příbuzného. Zrovna se setkali. Vystresovaným hlasem jsem je požádala o pomoc. Krajan mi vyřídil reklamaci zavazadel a pak mě dokonce dovezl autem na adresu, kde bydlel bratr. Tam se mě ujala bratrova partnerka. Všechno tak nakonec dobře dopadlo, i ten kufr druhý den přiletěl. Ty chvíle bezmoci tisíce kilometrů od Prahy bych ale nikomu prožít nepřála!

Iveta K. (47), Praha