Lezli jsme si na nervy. Ale ne dlouho…

shutterstock_83044372

Nastoupila jsem do svého prvního zaměstnání. Bylo mi nádherných dvacet dva let. Moje první zaměstnámí byla malá základní škola v ulici Pod skalou.

Byla jsem slečna učitelka a kdekdo říkal – omlouvám se, že to zní nadutě – že jsem atraktivní slečna učitelka. Hned první den nového zaměstnání jsem narazila na kolegu, který se mi nelíbil. Tedy ne že by se mi nelíbil jako muž, to naopak, vypadal opravdu dobře.

Také byl po vysoké škole, asi tak v mém věku. Jenomže působil jako člověk, který všechno ví, všechno zná, všude byl. Však znáte ty typy. Ani se nepředstavil, a začal mi kázat, že slečna učitelka by měla nosit delší sukně, než je ta, kterou jsem si oblékla.

Od rána jsem se třásla jako list, nervozitou z nové práce. Tohle mi opravdu nepomohlo. Asi jsem se měla zasmát, ale zamračila jsem se a prohlásila: „Promiňte, ale přeslechla jsem vaše jméno.“ Prohlásil: „Zapomněl jsem se představit, protože jste mě okouzlila.

Také vás může zajímat ...

“ Rozhořčeně jsem odešla. V duchu jsem si řekla: Pozor na něj, to bude velký svůdník. Začala jsem učit v první třídě. Byla jsem z nové práce celá pryč, cítila jsem se jako Alenka v říši divů. Budou moje dětičky dostatečně šikovné? Dokážu je naučit všechno, co je potřeba? Jsem až přehnaně svědomitá, a tak jsem se na každý den připravovala celé hodiny.

Do školy jsem chodila tak brzy ráno, že tam v té době byl snad jedině školník. Ve chvíli, kdy jsem v opuštěné třídě psala na tabuli tiskací i psací písmenko B, kdosi tichounce vešel do třídy a usedl do první lavice.

Otočila jsem se. Ano, pohledný kolega Čermák. Seděl tam, zubil se na mě a povídá: „Paní učitelko, naučila byste mě číst, prosím?“ Zpražila jsem ho slovy: „Kolego, nejste zdaleka tak vtipný, jak si myslíte.“ Položil na lavici růži a odešel. Pomyslela jsem si: Jestli na tohle ulovíš každou, tak mě ne! Mýlila jsem se. Byl neuvěřitelně okouzlující.

Když jsem jednou tajně nahlédla pootevřenými dveřmi do VII.

A, kde zrovna učil, naprosto si mě získal. Hrál před ztichlými a soustředěnými žáky na kytaru krásnou písničku. Nádherně zpíval. Děti se na něj dívaly s velkou úctou. Odplížila jsem se. Připadalo mi, že jsem se zamilovala.

Když si ke mně přisedl ve školní jídelně, už jsem nebyla tak příkrá jako obvykle. Už zase mi přinesl růži. Sledovala to celá jídelna, děti se smály. Přesto jsem poděkovala. Zeptal se mě, jestli by mi nevadilo chodit s učitelem.

Odpověděla jsem, že jako učitelce by mi to vadit nemělo, že jsem taky praštěná, stejně jako on. A opravdu nám to vyšlo. Iva S. (53), Karviná.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...