Ráda sleduji dědovým loveckým dalekohledem krajinu. Tentokráte jsem ale spatřilo něco, nad čím mi rozum zůstal stát.
Stalo se to někde mezi Kolínskou a Pražskou boudou, přibližně uprostřed cesty z Pece pod Sněžkou na Černou horu. Nebe bylo tehdy nádherně modré, ale byl nepříjemně silný vítr. Znepříjemňoval život všem, kteří se snažili chytat horský bronz, a naopak ulehčovaly horské túry těm, kteří se po celoročním lenošení rozhodli udělat něco pro své zdraví. V každém případě jsem nebyla sama, kdo ten objekt na obloze tehdy viděl, a všichni jsme byli tím úkazem stejně vzrušeni a zmateni.
Visel v prostoru
Málokdy se vydávám do hor bez dobrého dalekohledu. Mám v tomto směru výhodu, neboť můj dědeček byl vášnivý nimrod a kromě docela slušného arzenálu loveckých zbraní, kupy střelného prachu (sám si vyráběl náboje) a řady loveckých trofejí (z těch zůstaly jen ty, které molům nechutnaly) nám zanechal několik vynikajících dalekohledů značky Zeiss. Prohlížela jsem si právě dědečkovým dalekohledem krásný starý smrk, když se mi zdálo, že se v jeho špičce něco třpytí. Výhled mi však zakryl mrak, a tak jsem musela počkat, až se rozhodne odplout. Zaměřila jsem pak dalekohled opět na smrk. Bylo „to“ tam! Mělo to typický talířový tvar. Nespustila jsem z předmětu oči, a tak jsem viděla, jak se pomalu a elegantně přibližuje, až se „to“ zastavilo nad cestou, kde se okamžitě vytvořil hlouček vzrušeně diskutujících lidí. Létající talíř se však nenechal lidmi vyrušovat. Shlížel na ně jako na pasoucí se stádo. Nejdříve jsem uvažovala o letadle. Ale jak by mohlo stát na místě? Existují sice vrtulníky, které to dokáží, ale ty nevypadají jako nádobí a tropí pořádný hluk. Tady však bylo slyšet jen vítr. Meteorologická sonda? Ale ani ta by přece nemohla jen tak stát v silném horském větru.
Odlétl do oblak
Postupně jsem vyloučila všechna logická vysvětlení, neboť mi prostě „rozum zůstal stát“. Že by opravdu létající talíře, proslavené UFO, existovaly? A i u nás v Čechách? Myšlenku jsem už nedokončila, neboť všemi ostře sledovaný předmět se tiše a plavně přesunul z cesty nad louku a tam se opět „zavěsil v prostoru“. Hlouček zvědavců se hnal za ním pokuta nepokuta. Naštěstí žádný ze strážců Krkonošského národního parku nebyl přítomen. Lesklý oválný stříbrný předmět stál navzdory všem fyzikálním zákonům v silném větru na jednom místě nejdříve nad vrcholky stromů, pak nad cestou a loukou a byl dobře viditelný i bez dalekohledu. Přemisťoval se tiše a přesně, jakoby byl zavěšený na obloze. Nekonaly se žádné zvukové ani světelné efekty. Bylo v tom cosi neskutečného a tajemného. Za několik minut poté, co se objekt zastavil nad krkonošskou loukou, zmizel neuvěřitelnou rychlostí, jako záblesk světla, kolmým přímým pohybem vzhůru mezi mraky. Od té doby uplynulo už mnoho let, a i když jsem Krkonoších častým hostem, nikdy jsem již nic podobného neviděla. Ale krásný pocit setkání s tajemnem zůstane navždycky.
Jarmila (41), Česká Skalice .
