Barvoslepost se ráda schovává

Být barvoslepý ve většině případů neznamená, že byste barvy neviděli, jen prostě nemáte schopnost správně je rozeznat. Je to nepříjemné, ale dá se s tím normálně žít.

Možnosti

Také vás může zajímat ...

Ne všichni lidé, kteří jsou barvoslepí, mají problémy se stejnými barvami. Většina neumí rozlišit červenou od zelené, daleko méně častá je barvoslepost modré barvy (postižení ji nerozeznají od žluté) a jen velmi malá skupina má vadu zvanou monochromatizmus, kdy vidí pouze černobíle.

Příznaky

Nejčastěji si poruchu vidění barev všimnou rodiče u dětí, když se učí poznávat barvy. Někdy jsou ale příznaky natolik mírné, že se na problém přijde náhodou nebo až v dospělosti, např. ji u svého žáka objeví učitel autoškoly. I tak barvoslepí lidé auta řídí. Všechny semafory pracují stejně – světlo nahoře je červená, dole – zelená.

Co ještě neumějí

Nepřekonatelným problémem v životě lidí s poruchou vnímání barev jsou turistické značky nebo nákup barevně sladěného oblečení. Těžší to mají také při orientaci v barevných grafech a mapách.

Princip dědičnosti

Barvoslepost je choroba dědičná. Pokud jste zdědili gen pro barvoslepost a jste muž, nemoc se u vás vždy projeví. Jste-li žena, barvoslepá nebudete, ale chorobu budete přenášet. Znamená to, že ženy-přenašečky mají padesátiprocentní riziko, že jejich synové budou barvoslepí, a padesátiprocentní riziko, že dcery budou také přenašečky.

Barvoslepý muž bude mít všechny syny zdravé, protože ti dědí barevnou slepotu jen od svých matek, takže nemoc jeho synové už dál přenášet nebudou, ale bohužel všechny jeho dcery budou přenašečkami této nemoci.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...