Aby lidi nezáviděli, tajili jsem svou výhru

Nestává se často, že by člověk vyhrál v loterii. Manželovi se to podařilo. Dál jsme si ale hráli na chudé příbuzné.

Nikdy jsem se nepovažovala za dítě štěstěny. A manžel byl vysloveně smolař. I přesto jsme, snad jako každý člověk, sem tam zkusili své štěstí a vsadili si ve sportce nebo koupili los. Pokaždé nás k tomuto kroku vedlo nějaké výjimečné prozření. Buď jsme ve snu viděli čísla, která vyhrají nebo nás při čekání ve frontě na placení složenek zaujal nějaký stírací los. I onoho osudného dne tomu nebylo jinak. Manžel v ruce třímal dvě složenky na zaplacení nájemného a na energie, stejně jako každičký měsíc. Už chtěl zaplatit a jít, když jeho zrak padl na jeden zelenkavý papírek.

Zelený los vyhrál

„Dejte mi prosím ještě támhleten zelený los,“ poprosil paní za poštovní přepážkou. „ Jistě, tady jeden výherní los, a přeji vám, ať je opravdu výherní,“ mile se usmála poštovní úřednice i přesto, že toho musela mít za celý den na poště nad hlavu. Snad i proto se to skutečně povedlo. Manžel zaplatil, cestou domů ještě nakoupil, co doma chybělo, a pospíchal do tepla. Venku začalo sněžit a i když byly vánoce ty tam, nějak jsem si na ně to odpoledne vzpomněla.A to jsem netušila, že manžel skrývá v kapse ten nejlepší dárek! Uvařila jsem mu grog a on rychle spěchal setřít to malé překvapení. Nevěřili jsem svým očím, když se před námi objevily tři stejné symboly v hodnotě 100 000 korun!    Hlavně to utajit   Měla jsem chuť křičet do celého světa, že se nám to konečně povedlo. Vyhráli jsme! Záhy jsme si však uvědomili, že by nám z peněz nic nezůstalo. Každý by chtěl něco koupit nebo nenávratně půjčit. Proto jsme se rozhodli nechat si své velké tajemství pro sebe. Výhru jsme si museli za dva dny osobně vyzvednout v Praze na centrále. Koupila jsem si nové boty, manžel bundu a zbytek peněz jsme pečlivě uložili na účet. Tolik peněz pohromadě jsme nikdy neviděli, natož abychom je vlastnili. Jako záloha na horší časy a příspěvek k nízkému důchodu nám poslouží nejlépe a když je neutratíme všechny naráz, o jejich existenci se nikdy nikdo nedoví.

Neodolali jsme pokušení

Jenže ďábel začal našeptávat, jak pěkně bychom si mohli náš byt vylepšit. Nakonec jsme koupili velkou plastovou televizi. A aspoň jedny narozeniny si užijeme královské hody! Husička, svíčková, dortíky z cukrárny, martini a pravá whisky večer před spaním… Když jsme byli v nejlepším, ozval se u dveří zvonek. Za dveřmi stála neteř s dětmi. Přišla si půjčit peníze jako obvykle. V panice jsme poschovávali jídlo a pití, kde se dalo, a plastovou televizi nahradili tou naší starou. Za dveřmi jsem vykřikovala, že nemohu najít klíče, abychom získali čas. Do misky jsem dětem nasypala levné sušenky a s manželem jsme vrtěli hlavou, že z důchodu stěží vyžijeme. Když neteř s dětmi odešla, oddychli jsme si. Televize už zase visí na svém místě a my si říkáme, jak dlouho ji ještě budeme muset skrývat, aby to vypadalo věrohodně, že jsme na ni z důchodu našetřili.

Soňa (54), Chomutov .

reklama
reklama