Neuvědomoval jsem si, že mám opravdu problém. Zdálo se mi, že ho mají všichni okolo mě. Pravda mi došla, až příliš pozdě.
Vzpomínám na náš rodný venkovský statek, milující rodiče a veselé dětství. Neměli jsme nikdy peněz nazbyt, maso jsme mívali jen v neděli a oblečení jsem obvykle dědil po starších sourozencích, přesto to byly v mém životě ty nejkrásnější časy...
Naše hospodářství
Táta hodně pil a bohužel také brzy zemřel, bylo mi tehdy deset roků. O mě a mé dva starší sourozence se tedy musela starat maminka, která se nás sice snažila vést pevnou rukou, ale na celé hospodářství a tři děti k tomu mnohdy nestačila.
Zamlada jsem byl trochu lotr, ale kdo ne? Po tátovi jsem zdědil sklony k pití. Tehdy jsem ale neviděl nic špatného na tom, dát si sem tam pár panáčků. Maminka, která si s tátou užila své, to ale viděla jinak. Bála se, co ze mě vyroste. Měla radost, když jsem se vyučil truhlářem.
Dlouho se ale neradovala. Zemřela krátce poté, co jsem dodělal školu, měla slabé srdíčko. Všechen majetek, který rodiče měli, ačkoli toho moc nebylo, zdědila má starší sestra. Bratr se odstěhoval, začal si žít vlastní život ve městě, ale já jsem zůstal doma.
Sestře to nevadilo, byla ráda, že jí s hospodářstvím pomůžu. Brzy nato jsem ale potkal Libuši. Byla to krásná holka s tmavě hnědými vlasy a úsměvem, do kterého jsem se okamžitě zamiloval. Chodili jsme spolu sotva pár měsíců a už jsme chystali svatbu.
Ne snad proto, že bych se tak hnal do chomoutu, ale čekali jsme dítě. Manželský život ale spokojený nebyl. Rychle opadlo zamilování a nastala realita. Narodily se nám dvě děti – syn a dcera, dostali jsme byt ve městě, kde jsem si našel práci v truhlářství a Libuše učila ve škole.
Naše děti rostly a s nimi rostly i naše problémy. Čím dál častěji jsem se uchyloval k pití. Každý večer jsem trávil v hospodě, nezůstalo ale vždy jen u dvou piv. Často jsem sáhl i po tvrdém alkoholu.
Měl jsem tehdy pocit, že, když se napiju, bude svět najednou veselejší. A tak jsem pil, pořád, víc a víc... Vyhodili mě z práce a netrvalo dlouho a pohár trpělivosti přetekl i mé ženě. Podala žádost o rozvod a vyhodila mě z bytu.
Ztracený případ
A já jsem šel. V krámku na rohu naší ulice jsem si koupil lahev vodky. Tentokrát jsem pil na žal. Našel jsem si prozatím nocleh na ubytovně, říkal jsem si, že to manželku brzy přejde a já se vrátím domů.
Sedával jsem na lavičce před naším domem a čekal, až půjde z práce, nebo až se budou vracet děti ze školy. Nikdy jsem ale nevydržel sedět dlouho sám a krámek, kde se dal pořídit můj věrný přítel, alkohol, byl na dohled.
„Jsi ztracený případ!“ zakřičela na mě jednou Libuše se slzami v očích a zabouchla mi naše domovní dveře před nosem. Rozvedli jsme se a já přišel i o možnost vídat své děti. Bydlel jsem tehdy stále na ubytovně, a navíc má žena své právničce nezapomněla zdůraznit, že se rád napiju.
Už tě nechci ani vidět!
Rozhodl jsem se, že se vrátím domů na venkov. Sestra se během let také provdala a nyní žila s dcerou a manželem. Švagr nebyl mou osobou příliš nadšen, byl to takový ten pan správný, který se nikdy nedotkl alkoholu.
Když u mě v pokoji, i v jiných částech domu, tedy objevil pár prázdných lahví vodky, ztropil scénu. Tehdy jsem se mu jen vysmál, jeho věčné poznámky mě ale brzy začaly rozčilovat. Sestra se mi sice snažila promlouvat do duše, ale nad jejími řečmi jsem jen mávl rukou.
Jednoho dne jsem to nevydržel a švagrovi za jeho morální kázání jednu vrazil, div jsem na něj v alkoholovém opojení sám neupadl. To byla poslední kapka pro mou sestru. „Už tě nechci ani vidět!“ křičela na mě, když mě vyhazovala z rodného domu.
Nasedl jsem na první vlak, který zastavil na našem malém nádraží. Jel jsem neznámo kam a přesně tam se ubíral i můj život. Do nikam. O každou práci, kterou jsem našel, jsem záhy přišel kvůli pití. Brzy jsem neměl ani na to, abych spal po ubytovnách.
Stal se ze mě pravý bezdomovec, skončil jsem na ulici, spal v lese i pod mostem. Sbíral jsem z popelnic papír a za to málo, co jsem ve sběrně dostal, jsem si koupil flašku té nejlacinější vodky. Takhle to šlo několik týdnů, už dávno jsem nebyl tou osobou, jakou jsem dříve býval. Byl jsem troska.
Často jsem tehdy myslel na své děti a na svou ženu. Došlo mi, že měla pravdu – byl jsem ztracený případ. Místo alkoholu jsem se začal utápět v sebelítosti, až jsem jednoho dne potkal Aničku. Pracovala v centru pro lidi bez domova. Vařila ty nejlepší polévky, které poté vydávala bezdomovcům.
Můj anděl
Působila v té bídě, která mě obklopovala, jako strážný anděl. Občas jsme se zapovídali, zajímal ji můj příběh. Potkávali jsme se tak několik měsíců, až mi nabídla, zda bych nechtěl pracovat v truhlárně jejího bratra. „A bydlet můžeš u mě, mám doma volný pokoj,“ dodala.
Nevěřil jsem svým uším, zato jsem uvěřil tomu, že Anička je opravdu můj strážný anděl. Její nabídku jsem s velkým díkem přijal. Veškerou silou vůle jsem se držel od alkoholu dál, nebylo to lehké, pořád není, ale držím se.
Už je to téměř deset let, co žiju s Aničkou a vydělávám poctivé peníze. Ještě to ale není dost dlouho na to, abych sebral odvahu vrátit se do rodného kraje. Nevím nic o své ženě, dětech ani o své sestře a její rodině, přitom neuplyne den, abych na ně nemyslel.
Všem jsem tolik ublížil. Jednou seberu odvahu a pojedu za nimi. Požádám je o odpuštění. Mám ale strach, bojím se, že už mi nikdy neuvěří.
Jan (61), Praha
