Onemocněla jsem rok a půl po porodu, kdy jsem prožívala nejšťastnější období svého života. Počáteční únavu jsem přičítala honičce kolem prcka. Jak jsem se mýlila…
Přidaly se modřiny a infekce a mě došlo, že je to vážné. Jsem totiž zdravotní sestra a můj muž je lékař. I díky tomu nám došlo poměrně rychle, že se nejedná o jen tak ledajakou únavu a že tu jde do tuhého. Měla jsem typické příznaky obávané nemoci, jako jsou velké modřiny a únava, která byla čím dál větší.
Vyčerpalo mě i vyklizení myčky, že jsem si musela jít na tři hodiny lehnout, stupňovala se bolest hlavy. Pořád jsem chodila za manželem, aby mne ujistil, že to nemůže být leukémie, protože toto podezření jsme měli oba. Rozhodli jsme se, že je nejvyšší čas jít na odběry a zjistit, o co jde.
Mám rakovinu
Rakovina krve se u mne hned po odběrech potvrdila. Báli jsme se tedy správně. Jediné na co jsem byla schopná myslet, když mi lékař sdělil diagnózu, byl můj malý syn. Co s ním bude bez mámy? Nemohu ho opustit! Co budu dělat? I když jsem byla z oboru a měla tedy hrubý odhad, jak bude léčba probíhat a co vše mne čeká, úplnou představu jsem opravdu neměla!
Rakovina a nemoc vůbec, je to nejhorší, co vás může potkat. Je to frontální útok na celou vaši osobnost a devastuje vše, co jí přijde do cesty, včetně celé rodiny.
Raději já než dítě
Jediné čím jsem se v té chvíli dokázala uklidnit bylo, že děkuji bohu, že rakovinu mám já a ne můj syn. Po určení diagnózy rázem vše nabralo neuvěřitelné obrátky. Už dvě hodiny po pohovoru se svým lékařem jsem nastupovala na onkologii do nemocnice.
Jen jsem si došla domů sbalit vše potřebné a předat rodině instrukce jak a co v péči o malého. Moje máma naštěstí skoro vše věděla a další nejnutnější věci jsem jí pak sepsala až na lůžku.
Neobjímáte se s mísou
Po nástupu do nemocnice začal fofr. Odběry, rodinná anamnéza, velké množství vyšetření a už třetí den mi byla nasazena kontinuální chemoterapie. Na celých sedm dní a nocí, a do toho ještě občas něco dalšího. Říkali jsme tomu na pokoji oranžáda.
Je to největší dryák, co existuje a slezly mi veškeré chlupy i vlasy. Také jsem ale dostávala hodně léků proti nevolnosti a zvracení. Takže to, co jsem vždy viděla ve filmech a bála se toho, jak každý jen zvrací, tak to nenastalo. Neskáčete sice radostí, ale dá se to zvládnout.
Držela mě rodina a syn
Naštěstí jsem mohla vídat malého. I když mi pokaždé mohlo srdce utrhnout když odcházel a mával mi ještě i pod oknem, fakt, že jsem si ho mohla alespoň trochu pomazlit a opusinkovat, mě dobíjel. Obdivovala jsem svoji mámu, která to nesla velmi statečně. Můj muž za mnou také denně chodil. Byli všichni moc stateční a já nepochybovala, že ten boj vyhraju.
Nakonec jsem byla ráda, že nemoc přišla, ještě když syn nemohl úplně rozumět tomu co se děje. Alespoň na něj nedoléhala tíha situace a on přijal fakt, že maminka je nemocná a musí být chvíli v nemocnici, aby jí mohl pan doktor pomoci. Kdyby byl starší, mohl by si na internetu vyhledat, co mi je a zbytečně by to bylo horší.
Chtěla jsem strašně žít
Člověk v takové životní situaci začne hodně přemýšlet o životě, jeho smyslu, hodnotě. O tom co bude, co udělat měl, co ne a co bylo špatně. Pochopíte, co hloupostí občas všichni řešíme, a zjistíte, že strašně chcete žít, být s rodinou.
Jenže zrovna v případě mé leukémie je odhodlání sice strašně hezký, ale závisí bohužel především na dárci. Pokud není, tak můžete bojovat sebelíp, sebevíc chtít, ale jednou ty síly dojdou, ale ta nemoc je vždy ve finále silnější.
Nejhorší bylo čekání
Budu moci jít na transplantaci? Budu moci žít? Tohle mi šlo hlavou stále, když jsem čekala, jestli se pro mne najde dárce. Ten se v mém případě našel brzo. Měla jsem neuvěřitelné štěstí a ještě větší radost. Volala jsem všem známým. Řekla jsem si, že tu mrchu porazím. Že když mám to obrovský štěstí, že se dárce našel, že to prostě zvládnu!
Vše proběhlo bez komplikací a celá rodina napjatě čekala na výsledky. „Jste zdravá,“ potvrdil lékař mé toužebné přání. Všichni jsme si mohli konečně oddychnout.
Teď jsem zdravá
I po letech chodím stále na kontroly. Rakovina se bohužel může kdykoliv vrátit. Ale já si to nepřipouštím. Už jsem ji jednou porazila. Celou naši rodinu má nemoc ještě víc stmelila. Víme už, že nic nestojí za strach ze smrti. Je pravdou, že kdyby se nenašel vhodný dárce, kdo ví, jak by to dopadlo?
Člověku, kterého neznám ale vděčím za život a nikdy mu to nebudu moci vrátit. Obětoval malý kousek sebe, aby někomu cizímu zachránil život. Ráda bych mu tímto poděkovala.
Hana N. (56), Chomutov
