Některá traumata z dětství člověk nikdy nepřekoná, i kdyby se snažil sebevíc. Musí se s tím prostě naučit nějak žít.
Moje malá vnučka se na mě krásně svou bezzubou pusinkou usmívá. Leží pěkně rozbalení v kočárku a je spokojená. Ještě nic neví o tomto světě. Je plná očekávání, důvěry v sebe i druhé lidi. I já jsem kdysi taková byla, ale bohužel jsem měla poznat, že všechno a všichni kolem mě je jen zalité sluncem.
Moje vzpomínky
To první, na co si z raného dětství pamatuji, jsou moje narozeniny. Byly mi tři a máma mi upekla dort. Seděli jsme v takovém malém temném pokoji, v předsíni byla kuchyňská linka a celý byt byl prosycený vůní dortu.
Dostala jsem také takovou velkou, zelenou nafukovací žábu. Pak se najednou rozrazily dveře. Někdo přišel, nastal křik a hluk. A dál už mám v e vzpomínkách temno. Další události jsou zalité téměř neprostupnou mlhou.
Dala mi slib
Další zásadní moment se v paměti vynořuje nádraží. Jsou mi asi čtyři a s mámou někam jedeme vlakem. Říká, že budu teď nějaký čas žít v domě s dětmi. Budeme si tam spolu hrát a bude to zábava. Ona si pak pro mě zase brzy přijede.
Měla jsem velký strach z neznámého prostředí, ale věřila jsem mamince, že mě tam dlouho nenechá. Čekala jsem, dlouho jsem na ni čekala. Když jsem konečně pochopila, že si pro mě nikdy nepřijde, sesypala jsem se. A dítě, které má v péči psychiatr ani nechtěl nikdo adoptovat.
Na vlastních nohou
Nakonec jsem to zvládla. Vyučila jsem se, dostala místo a ubytovnu a definitivně jsem opustila děcák. Časem jsem si našla i skvělého kluka. Po několikaleté známosti jsme se nakonec vzali.
Hned na začátku jsem mu o sobě nic netajila. Také jsem se mu svěřila se svými nočními můrami, ohledně rodičů. Všechno chápal a sám mi navrhl psychoterapie.
Čas rány zhojí jen částečně
Terapie mi pomáhala. Našla jsem dokonce odvahu hledat své rodiče, abych se jich mohla zeptat, proč mi to udělali. Proč mi máma lhala, že si pro mě přijde, že se budu mít s dětmi dobře. A co dělal otec, na kterého jsem si vůbec nebyla schopna vzpomenout.
Postupně jsem se dozvídala, že otec byl alkoholik, násilník a de facto se upil k smrti. A matka péči o mě nezvládala. Bylo to hrozné zjištění. A ještě horší bylo to, že ani máma už nežila.
Vše pro rodinu
Nedokázala jsem pochopit, proč se máma nedovede postarat o své dítě. Sama jsem byla čerstvá matka krásného chlapečka. A nedala bych ho nikomu za nic na světě. S manželem jsme se oba snažili, aby měl co nejkrásnější dětství.
Dnes už je dospělý a sám má dceru. Ale mi s manželem s ním máme stále krásný a opravdu vřelý vztah. I přes to, že mám hezký a spokojený život mě ale moje traumata neopouštějí.
Už to jiné nebude
V noci mívám divoké sny. Možná se mi vrací dávno zapomenuté a potlačené zážitky z dětství. Z vulgárních hádek a bitek mezi mými rodiči. Ale možná to tak nebylo.
Jenže se jich nezeptám z očí do očí, proč mě opustili proč se na mě vykašlali. Kdybych znala správnou odpověď třeba by se zmírnila ta tíha, která mi pořád leží na srdci. Ten pocit hořkosti a zrady.
Iva D. (61), Pardubice
