Když jsem byla mladá, byly v módě krátké vlasy. Okolí na mě tlačilo, abych se ostříhala. Pochopila jsem, že to byl nekalý záměr.
Když jsem přišla do gymnázia, několik studentů ze starších ročníků mě na chodbě oslovilo. „Ty to budeš mít s Lízinou těžký!“ říkali mi. „Nenávidí dlouhé vlasy!“ Nebrala jsem ta slova vážně. Skutečnost, jak se záhy ukázalo, byla ale mnohem horší.
Do třídy vstoupila pajdavým krokem postarší žena s ježkem na hlavě a bleděmodrýma očima, které se do mě zapíchly jako dva nože. K mým vlasům přičetla také dlouhé nohy a štíhlou postavu.
Spolužák nevydržel
Brzy jsem čelila nejen nátlaku učitelky, ale také spolužačkám, které na mě tlačily, abych se nechala ostříhat. Všechny do jedné měly krátké vlasy. Já se ale nedala. Na své vlasy jsem byla totiž hrdá. A tak jsem dál trpěla. Při jedné hodině u Líziny, kdy mě po několika minutách zesměšňování „tasila“, se přihlásil jeden ze spolužáků.
Vstal a s pevným výrazem v obličeji řekl: „Paní profesorko, tohle jsme ještě umět neměli!“ Lízina na něj popatřila krhavým pohledem: „Pojďte taky k tabuli!“ Tu hodinu jsme na tom byli s Vítem stejně. Oba za nedostatečnou.
Láska nám vydržela
Záležitost s mými vlasy se rychle rozšířila po celé škole. Nabyla takového rozsahu, že se rozhodla zasáhnout třídní učitelka. Udělala mi přednášku o tom, zda mi vlasy stojí za takové problémy, a když jsem řekla, že je nedám, nechala rozhodnout třídu. Uskutečnila hlasování. Bylo to potupné, ale zároveň zajímavé zjištění.
Proti mým vlasům hlasovaly spolužačky, i ty, které jsem považovala za své kamarádky. Zatímco všichni kluci hlasovali pro moje dlouhé vlasy. Chlapi prostě milují u ženy dlouhé vlasy. Po vyhrané bitvě o mé vlasy jsme s Vítem začali chodit, po škole se vzali a žijeme spolu dodnes.
Olga (57), Louny
