Jeho pes se pustil do mé levé boty

Na nové lodičky jsem byla obzvláště pyšná! Připadala jsem si v nich jako královna. Moc dlouho jsem se z nich ale neradovala…

Nosila jsem je ani ne týden, když se osud rozhodl, že mě o ně připraví. Dodnes však před očima vidím jejich krásu: béžové, z pravé kůže, na deseticentimetrovém úzkém podpatku. Perfektně se hodily jak k šatům, tak ke kalhotovému kostýmku.

Každý den jsem se na ně chodila dívat za výlohu, ale protože byly setsakramentsky drahé, nemohla jsem si je ihned koupit. Majitelka obchodu byla naštěstí moje dobrá známá a tak mi jeden pár v mé velikosti nechala stranou. Když jsme měla konečně našetřeno dost peněz, okamžitě jsem si pro ně běžela.

Vysněné lodičky

Když jsem si je v krabici nesla domů, cítila jsem se jako v sedmém nebi. Hned druhý den jsem v nich vyrazila do práce. Byly překrásné, pohodlné, jako kdyby byly dělané přímo pro mě. Od té chvíle jsme je prakticky nesundala z nohou.

Všechny kolegyně a kamarádky je obdivovaly a říkaly, jak mi sluší, že mi prý krásně prodlužují a zeštíhlují nohy. Dokonce mi je schvalovala i maminka, která jinak botám na jehlicích příliš nefandí. „Hlavně si na ně dávej pozor,“ poučovala mě. „Ať ti dlouho vydrží.“ Možná jsem si měla její radu vzít více k srdci…

Spokojeně si přežvykoval

Asi tři dny nato jsem v nich vyrazila do parku. Bylo krásné letní počasí. Chvíli jsem se procházela, a pak jsem se posadila na lavičku. Měla jsem s sebou knížku, tak mě napadlo, přečíst si pár stránek a přitom se nechat hladit slunečními paprsky.

Bylo horko, tak jsem si po pár minutách lodičky zula a odložila je pod lavičku. Byla jsem ponořená do knížky a hltala jednu stránku za druhou, když mě náhle vyrušil podivný zvuk. Znělo to jako chrochtání a žvýkání a vzápětí se ozval křik: „Berte, fuj je to, pusť to!“ Zpozorněla jsem a knihu odložila vedle sebe.

Přitom jsem si všimla psa pod lavičkou. V tlamě měl moji novou krásnou lodičku a spokojeně se do ní zakusoval. „Berte, nech to!“ zakřičel na psa jeho páníček a botu se mu snažil vyrvat z huby. Já jsem byla dočista v šoku a celé to divadlo jen mlčky pozorovala. Po chvilce pes botu konečně pustil. Když jsem uviděla, co z ní zbylo, nahrnuly se mi slzy do očí.

Donesl mi žabky

„Hrozně se vám omlouvám,“ vyhrkl muž. „Nevím, co ho to popadlo...“ Očima jsem přeskakovala z muže na psa na rozkousanou botu a na své bosé nohy. „Vydržte chvilku,“ řekl muž. „Hned jsem zpátky.“ Odběhl a vrátil se za pár minut. V ruce držel žabky. „Tu máte, ať nejdete bosa.“ Slabě jsem se na něj usmála a žabky si nazula. „Ty střevíce vám samozřejmě zaplatím, a pokud souhlasíte, zvu vás na kávu.“ Ani nevím proč, ale pozvání jsem přijala.

A jak se ukázalo, dobře jsem udělala. Z Karla se totiž vyklubal báječný chlap a po pár dnech jsem vzala na milost i Berta, se kterým jsme teď skvělí kamarádi.

Ilona K. (47), Hradec Králové

reklama
reklama