Kvůli lásce jsem utekla z domova

Se Štěpánem jsme spolu už přes čtyřicet let. Náš vztah ale rozhodně nebyl procházka růžovou zahradou. Právě naopak – od samotného začátku byl pořádně bouřlivý.

Chtěla bych hned na začátku říct, že jsem nikdy nebyla bůhvíjaká rebelka. Samozřejmě, svatozář jsem na hlavě neměla, tu a tam jsem jako děcko provedla nějakou tu lumpačinu nebo se domů vrátila po večerce, ale žádné větší potíže jsem rodičům nezpůsobovala.

Ovšem, jakmile jsem vyšla základku a přišla na mě ta pravá puberta, tak jakoby se za ty roky nastřádaný útlak chtěl prodrat ven.

Školní průšvihář

V šestnácti jsem se zamilovala do Štěpána. Chodil také k nám na učňák, jen do ročníku výš. Byl trochu rebel. Žil jen s otcem, když mu bylo deset, jeho maminka zemřela při autonehodě. Jeho otec byl fajn chlap, ale od rána do večera pracoval – byl závozník ve firmě, a tak na výchovu syna neměl moc času.

Štěpán byl tak trochu samorost. Byl to hodný kluk, milý, přátelský, ale s povinnostmi a úkoly si hlavu příliš nelámal. Neustále chodil pozdě, při hodinách vyrušoval, úkoly často neodevzdával. Prostě na školu docela kašlal.

Láska na první pohled

Jednou jsme se potkali na školním hřišti a okamžitě jsme se do sebe zamilovali. Rodiče Štěpána jako mého přítele samozřejmě neschvalovali. Chtěli nás rozdělit, zakázali nám se vídat.

My jsme si ale skulinku našli. Když mi bylo sedmnáct, poprvé jsem utekla z domova. A do mých plnoletin jsem to zopakovala ještě několikrát.

Chtěli jsme být jen spolu

Když se na to dívám zpětně, uvědomuji si, že to byla puberťácká nerozvážnost. Že jsem svým rodičům musela způsobit pěkné starosti a připravila jsem jim několik horkých chvilek.

Tehdy jsem ale prostě neviděla jiné východisko. Štěpána jsem milovala a jediné, po čem jsem toužila, bylo být jenom a jenom s ním. A rodiče jsem považovala za naše úhlavní nepřátele.

Tajně jsme se vzali

Každopádně nám to se Štěpánem vydrželo. Dokonce jsem se i vzali – potají. Když mi bylo osmnáct a Štěpánovi devatenáct, zašli jsme na úřad a tam nás oddali. Rodičům jsme jen poslali svatební oznámení.

Když jsem se pak vrátila domů, už jako vdaná žena, otec byl tak rudý a vzteklý, že div nepukl hněvem. Jenže s tím už nic dělat nemohl.

Druhá svatba

Se Štěpánem jsme si pronajali malý byt a začali spolu žít. S rodiči jsme se smířili až o dva roky později, když se nám narodila dcera Hanička, jejich vnučka. To jak maminka, tak i tatínek roztáli a dokonce došlo i ke smíření se Štěpánovým tatínkem.

Jediné, co jsme jim museli slíbit, bylo, že vystrojíme novou veselku. S tím jsme už nic moc dělat nemohli, o pár týdnů později jsme se Štěpánem absolvovali svatbu ještě jednou, tentokrát v kostele, a spojili jsme ji i se křtinami naší dcery.

Milena S. (58), Poděbrady

reklama
reklama

Komentáře