Před dvěma roky v létě se mi na túře ve Vysokých Tatrách stala neuvěřitelná věc. Dodnes si ji neumím vysvětlit…
Dlouho jsem byla na vážkách a pochybovala o svém úsudku, zda se mi to celé třeba jen nezdálo. V ten okamžik jsem totiž byla sama, a tak není nikdo další, kdo by byl svědkem té podivné události.
V čele výpravy
Celý život mám ráda přírodu a turistiku. Už na střední škole jsme s kamarády vytvořili naši výletní partu. Dodnes společně vyrážíme na různé výlety do hor nebo kopců. Většinou v jarních a letních měsících, kdy se dají podnikat delší pochody.
Kromě výletů chodím i často do fitka a na jógu, a tak mám poměrně slušnou fyzičku a jsem stále v dobré kondici i přesto, že už mi dávno bylo padesát. Jsem dost temperamentní a rychlá, a tak se často stává, že celou skupinu výrazně předběhnu, a pak na ně na nějakém příjemném místě počkám.
Přesně tak začalo i moje dobrodružství před dvěma roky.
Zvedla se hustá mlha
Bylo zrovna oblačno a nad horami visely nízko mraky. Začínal se pomalu zvedat vítr a ochlazovat se. Měla jsem před kamarády poměrně velký náskok a zrovna jsem uvažovala, že si na chvíli odpočinu, když vtom se kolem mě začala tvořit hustá mlha.
Zarazilo mě to. Nikdy jsem se s takovým jevem nesetkala. Za chvíli nebylo vidět na krok. Sledovala jsem stezku před sebou, abych z ní neodbočila, ale i ta mi po pár metrech doslova zmizela před očima. Měla jsem z toho velice nepříjemný pocit.
Ocitla jsem se v jiné době
Šla jsem poslepu dál a za pár minut jsem vyšla z mlhy ven. Po prvotním oddychnutí mě však zamrazilo. Po stezce nebylo ani památky, a když jsem se podívala kolem sebe, viděla jsem úplně jinou krajinu než předtím.
Byla jsem na vrcholku jednoho kopce. Dole pode mnou se rozkládala nějaká vesnička, která vypadala pomalu jako ze středověku. A když jsem pak uviděla dva rytíře na koních, kteří do vesnice směřovali, podlomila se mi kolena.
Utíkala jsem jako o život
Vůbec jsem nerozuměla, co se stalo a nechápala jsem, na co se to dívám. Jeden z rytířů si mě pak všiml a rozjel se do kopce směrem ke mně. Na nic jsem nečekala a dala se na útěk.
Po pár desítkách metrů jsem se opět ocitla v té husté mlze. Běžela jsem jako o život a modlila se, abych vyběhla zpátky do „normálního“ světa.
Mé příhodě nikdo nevěřil
Najednou se mi zablýsklo před očima a v dáli jsem uslyšela hlasy mých přátel. Běžela jsem za nimi. Byly čím dál hlasitější. Vykřikla jsem „haló, pomoc“ a pak jsem vyčerpáním upadla.
Záhadná mlha se zvedla a já nad sebou uviděla tváře svých kamarádů. Hned jsem jim vylíčila, co jsem prožila, ale nikdo mi nechtěl věřit. Ani se jim moc nedivím – také bych na jejich místě pochybovala…
Pavla M. (56), Mělník
