Když se ocitnete v neznámé krajině a najdete jedinou možnost ubytování, využijete ji. Může z toho být ale trauma na zbytek života.
Dědeček a babička z otcovy strany byli velkými cestovateli. Za minulého režimu si ale mohli dovolit vyrážet za hranice všedních dnů jen v rámci daných omezení. Jedna z jejich prázdninových cest autem je zavedla do rumunských hor.
Noc byla nejprve neklidná
Ve své staré škodovce se dostali na dost odlehlá místa v Transylvánských Alpách. Už se stmívalo a jim se nechtělo spát v autě jako předtím. Bylo to dost nepohodlné. Proto moc dlouho neváhali, když narazili na hotel, který vypadal dost sešle a opuštěně, ale zdálo se, že je v provozu. Místo vypadalo částečně strašidelně, ale současně i romanticky.
Proto se rozhodli, že tam přespí. Uvítal je stařičký recepční a správce v jedné osobě. Nikdo jiný už v hotelu nebyl. Noc, kterou tam dědeček s babičkou strávili, nebyla z nejklidnějších.
Neustále je něco vyrušovalo, různé divné zvuky, praskání dřeva a párkrát se ozvaly zvenku i kroky. Ty přičítali onomu starému správci. Únava jim nakonec zavřela oči a oni usnuli a do rána se nic nestalo.
Místní lidé se křižovali
Druhý den se rozloučili s recepčním a jeli dál. Když se pak po týdnu vraceli přes stejná místa, chtěli si tu noc v hotelu zopakovat. Prožili však velký šok, protože budovu už nenašli. Zajeli se zeptat do blízké vesnice a tam se jejich šok změnil přímo ve zděšení.
Nebylo snadné najít někoho, s kým by bylo možné se domluvit, ale kdykoliv vyslovili slovo „hotel“, tvářili se místní obyvatelé polekaně. Někteří z nich se dokonce křižovali. Až jeden z místních obyvatel, který uměl trochu německy, jim lámaně vysvětlil, že poblíž sice hotel kdysi stával, ale před lety už vyhořel.
Prarodiče pak raději pokračovali v cestě. Nikdy tu záhadu úplně neobjasnili, rádi ji však vyprávěli za dlouhých zimních večerů. Jako malou mě hodně děsila a nepříjemný pocit z ní mám ještě dnes.
Romana S. (61), Břeclav
